Sebepoškozování dospívajících. Na vině je problematický vztah s rodiči

Možná jste si někdy všimli mladého člověka s ovázaným zápěstím nebo jizvami na rukou či předloktí. Pokud si někdy někdo sám ublíží, zůstane mu jizva, která zkrátka nejde vygumovat. Je věčnou připomínkou, stejně jako třeba tetování či jizvy válečníků z boje. A ono vlastně o takový boj jde. Je to boj, který svádí člověk sám se sebou, když se cítí tak moc špatně, že má nutkání se řezat nebo pálit cigaretou.

Sebepoškozování a jeho příčiny

Sebepoškozování často začíná již v období dětství a dospívání. Člověk se srovnává sám se sebou, se svými rodiči, vnitřními démony nebo rozchody s prvními láskami, které bývají velmi intenzivní. Na vině ale mohou být i traumata z dětství, nepřijetí svým okolím, šikana, vážné problémy s rodiči, pohlavní zneužívání, negativní vztah ke svému pohlaví či tělu a podobně. U někoho je psychika tak křehká, že podlehne nutkání si ublížit, aby fyzická bolest převládla a zastínila nesmírnou psychickou bolest, která je tolik neúnosná. Z řezání se tak může stát pravidelný rituál, destruktivní program či nutkavý zvyk, kterému se ve chvíli silné psychické bolesti nedá odolat.

Obvykle pak ale následují výčitky, potřeba jizvy schovat před svými rodiči a před okolím, pocit studu za projev této slabosti či přesvědčení o své nenormálnosti a strach z nějakého postihu, zákazu ze strany rodičů nebo z krajního řešení – například hospitalizace. Někteří rodiče dokáží namísto psychické podpory sebepoškozujícího adolescenta ještě více zdeptat a vyhrožují mu vším možným, pokud se svým chováním nepřestane. Je pochopitelné, že potoky krve v dětském pokoji jim nahánějí hrůzu a obávají se nejhoršího – sebevraždy svého dítěte.

Jak se zbavit komplexu méněcennosti a proč máme komplexy?

Demonstrovaný pokus o sebevraždu a volání o pomoc

Obava z nejhoršího ale nemusí být vždy na místě. Sebepoškozování obvykle nesouvisí s potřebou ublížit si natolik, že se člověk rozhodne dobrovolně tímto způsobem odejít ze světa. Často za řezáním dětí a dospívajících stojí dlouho neřešené problémy, volání o pomoc a snaha o to, aby si jich někdo vůbec všiml. Nezřídka jsou na vině rodiče, kteří dlouho přehlíželi své vlastní problémy, a také problémy svého dítěte. Ovšem ne vždy je potřeba se vinit, litovat a bičovat. I když je to především pro rodiče těžká situace, je třeba prakticky jednat a poskytnout dítěti patřičnou oporu. Jednou ztracená důvěra se však velmi těžko získává zpět…

Ne vždy vede sebepoškozování ke skutečně zamýšlené sebevraždě. Sebepoškozující jedinec se občas uchyluje k citovému vydírání a hrozbě typu: “jestli mě opustíš, tak si něco opravdu udělám” a podobně. Přesto by se jakékoli sebedestruktivní chování nemělo brát na lehkou váhu. Z dítěte se někdy může stát nástroj pomsty a destrukce, kdy opravdu své rodiče psychicky týrá a citově vydírá manifestací vlastní bolesti. Spolupráce rodiny s psychologem je vždy nutná.

Úzkost a neschopnost zvládat své problémy

Za sebepoškozováním často stojí čiré zoufalství, chvíle silné úzkosti, kdy člověk nedokáže zvládat vlastní problémy. Protože si neví rady, reaguje zkratkovitě právě tímto způsobem. Nezřídka se tyto projevy sebepoškozování pojí s užíváním alkoholu nebo návykových látek, ovšem agresivita po nich často ještě více narůstá. Člověk ztrácí sebekontrolu a nemá ani ponětí, jak hluboko a kam se vlastně řízl. Proto to pro něj může být nebezpečné…

Způsoby sebepoškozování mohou být důmyslné a různorodé. Nejde jen o řezání nožem, ale třeba také žiletkou, píchání jehlou, pálení zapalovačem a dalšími způsoby. Sebepoškozující člověk se utápí ve vlastních negativních emocích – lítosti, žalu, vzteku, nenávisti k sobě samotnému, bezmoci, pocitech viny a dalších. Vzhledem k silné emocionalitě je zjevné, že sebepoškozování podléhají častěji ženy, a to jim bohužel může přetrvávat až do dospělosti.

Antidepresiva zobeme jako lentilky. Proč to s nimi přeháníme a kdy jsou opravdu nutná?

Subkultura EMO a sebepoškozování

Ačkoliv to zní jakkoliv neuvěřitelně, u některých dětí může být sebepoškozování projevem potřeby patřit k určité skupině, podléhat tomuto trendu a nezřídka si z tohoto handicapu udělat přednost. Stojí za tím ale opět vlastní problémy a osamělost, snadná ovlivnitelnost a touha někam patřit. Příslušnost k určité skupině však může být navenek pouze určitá póza.

Příznivci subkultury EMO, která se těšila velké popularitě před cca deseti a více lety, nosili typické oblečení – často černé barvy, výrazné líčení a jejich charakteristickým znakem bylo utápění se ve svých silných emocích, ale také v negativitě – odvrácené straně života, která není většinou okolí dobře přijímána. Jedním z možných projevů příslušenství k této skupině někdy bylo i sebepoškozování, které se třeba objevovalo už u dívek kolem deseti až třinácti let.

Sebepoškozování ale může i úzce souviset s hraniční poruchou osobnosti či dalšími psychiatrickými diagnózami.

Jak zvládnout sebepoškozování dítěte

Pokud zjistíte, že si vaše dítě ubližuje, neměli byste váhat s okamžitým řešením situace a nejlépe také s návštěvou psychoterapeuta. Pokud už k němu odmítne chodit vaše dítě, můžete začít chodit vy. Je třeba především odhalit příčinu toho, proč to vaše dítě dělá. Je to pouze póza a příslušnost k určité skupině, které se nehodlá vzdát, anebo hluboké a potlačované problémy, trauma z dětství, šikana ve škole či takové problémy, o jakých ani netušíte? Proto je třeba s dítětem mluvit. A pokud se nechce otevřít vám, může se svěřit někomu jinému z blízké rodiny či třeba i terapeutovi.

Je jenom na vás – na rodičích – jak tento problém vyřešíte, protože je především váš vlastní. Nemůžete před sebepoškozováním svého dítěte zavírat oči a dělat, že ho to jednou přejde.