Menu
WomanOnly
Psychologie

Může inteligence či hudební nadání ovlivnit náš tvar lebky? Frenologie tomu věřila

Frenologie je obor, který zkoumá souvislosti stavby lebky s duševními schopnostmi a povahou člověka. Největší rozkvět frenologie zažila v druhé polovině 19. století a na počátku 20. století, a to společně s rozvojem spiritismu, fyziognomie, psychoanalýzy a kladením většího důrazu na duševní oblast člověka. Později však byla odsouzena a zavrhnuta jako pseudověda, spolek skeptiků Sisyfos se jí akorát vysmál a do popředí zájmu vstoupila spíše neurověda. Pojďme si ale představit některé zajímavosti a pozoruhodné poznatky frenologie a zaměřit se především na její historický vývoj.

Počátky frenologie spadají už do konce 18. století

Za zakladatele frenologie je považován rakouský lékař Franz Joseph Gall (1758–1828), který začal již od roku 1786 přednášet o kranioskopii, jež byla jakousi předchůdkyní frenologie. Na frenologii ji přejmenoval až o zhruba dvacet let později jeden z Gallových žáků – Johann G. Spurzheim. Frenologie měla potvrdit souvislost tvaru lebky s inteligencí člověka, jeho charakterem, mentálními schopnostmi či nadáním. Galla studium lidských, ale i zvířecích, lebek nadchlo natolik, že je začal důkladně zkoumat a dokonce i sbírat. Dnes se jeho sbírka lebek nachází v Paříži.

Nejsnazší způsob jak zjistit a pozorovat různé anomálie poskytovaly například ústavy pro duševně choré či věznice, kde se dávaly do souvislosti podivuhodné příběhy a charakter chovanců či vězňů s tvarem jejich hlavy. A i když se církvi tyto podivuhodné a novátorské vědomosti o lidských lebkách příliš nezamlouvaly a pokusila se je v Německu zakázat, frenologie se rozšířila do dalších evropských zemí a také do Ameriky, kde dokonce v letech 1826 – 1881 vycházel v New Yorku frenologický časopis American Phrenological Journal a v roce 1847 tam byl založen i Frenologický ústav a Frenologické muzeum.

Čím vyšší IQ, tím nižší EQ. Proč mozek a srdce nikdy nechtěli spolupracovat v míru

Frenologie rozděluje lebku na několik oblastí

„Vlastní řečená lebka se stala mapou, na níž jsou stejně jako v atlase zakresleny krajiny a místa, v nichž je člověk popsán jako v malém světě. Na lidské lebce tedy cestujeme jako na zeměkouli, abychom hledali a zjistili místa, kde sídlí naše vnímání, touhy, sklony a duševní mohutnosti,“ píše v knize Metafory paměti Douwe Draaisma, který cituje lékaře Jacoba Doornika.

Podle frenologie každá oblast mozku souvisela s konkrétní oblastí našich duševních schopností, ať už šlo o paměť, řeč, schopnost logického myšlení, vůli, odvahu, náboženské cítění, nadání pro hudbu, inteligenci, schopnost ctít morálku a další předpoklady, což mělo být i viditelné na povrchu lebky dle jejího typického tvaru.

Gall rozčlenil 27 frenologických oblastí na lidské lebce a k tomu přidal také 6 forem paměti, která se nacházela v obličejové části lebky v oblasti očí a nosu. Podle tvaru hlavy i konkrétního vzhledu očí a nosu pak hned usuzoval na to, k jakému typu paměti má člověk dispozice, zda se jedná o paměť na čísla či paměť na jazyk a tak dále.

Vznik řečového centra v mozku a konec dohadů

Zásadní ale bylo, že Gall rozlišil šedou a bílou mozkovou hmotu a levou a pravou mozkovou hemisféru, čehož dále využívali odborníci na lidský mozek. V roce 1861 k tomu přispěl svým objevem francouzský lékař Paul Broca, který poprvé popsal řečové centrum v mozku. Zde již šlo o vnitřní oblasti mozku, které později rozvinula neurologie a neurověda, kdežto souvislost vnějšího tvaru lebky s našimi mentálními schopnostmi byla vědecky zavržena.

V roce 1843 francouzský fyziolog François Magendie označil frenologii jako pseudovědu a na počátku 20. století byly i provedeny některé studie, které souvislost lebky a duševních schopnosti v podstatě nepotvrdily.

Klinická smrt, zážitky OBE a NDE. Stalo se to i vám?

Frenologie v praxi v 19. století

K čemu vlastně sloužila frenologie a jak se prakticky využívala? Zajímavé určitě byly různé frenologické pokusy i veřejná představení, které byly mezi lidmi velmi oblíbené. Zkušený frenolog ohmatal před lidmi lebku a hned vyprávěl o tom, jaký je to člověk, k čemu má sklony či jaké se pro něj hodí povolání. Dotyčný to pak mohl potvrdit, což samozřejmě vyvolalo údiv publika. Každý byl zvědavý, aby se také o sobě něco nového dozvěděl a chtěl zjistit, zda to na něj sedí.

Účelově mohla frenologie pomáhat, stejně jako například grafologie či typologie, v případě diagnostikování duševních patologií a odhalování zločinu, kdy bylo potřeba potvrdit či vyvrátit vinu odsouzeného člověka.

Frenologie a spiritismus či filozofie

Frenologie u nás zaujala také mnohé okultní či spiritistické spolky, které studium a praktikování frenologie začlenily do svých aktivit. Například známý český spiritista Karel Sezemský (1860 – 1936) napsal dva spisy, které se týkaly frenologie – Praktickou frenologii a Hlavní základy frenologie.

Ostatně o frenologii se ve své době zajímala i řada významných filozofů, například Immanuel Kant nebo W. F. Hegel. Jedním z našich výborných znalců frenologie, fyziognomie a typologie byl též Norbert Čapek (1870 – 1942), který byl velkým myslitelem a hodně toho za sebou zanechal. Zahynul v koncentračním táboře Dachau.

Fyziognomie a typologie aneb podle nosa poznáš kosa

Dnes se spíše než s frenologií můžeme setkat s fyziognomií či typologií, která je trochu podobná – jedná se o čtení z tváře a rysů. I fyziognomie byla na přelomu 19. a 20. století velmi populární. Obdobně jako chirologie či chiropraxe, která se zabývá čtením povahy člověka z tvaru rukou a čar na dlani, je fyziognomie jistou diagnostickou metodou, jež odhaluje povahu a dispozice člověka, potažmo také dispozice k různým onemocněním, čehož využívají různí terapeuti a léčitelé. Na základě znalostí fyziognomie lze například podle tvaru očí, délky nosu či výšky čela jasně odhadnout, s kým vlastně máte tu čest. Ne nadarmo se totiž říká, že „podle nosa poznáš kosa“.

Psychopatem se člověk rodí, sociopatem se člověk stává. Umíte je poznat a proč jsou nebezpeční?

Posmrtné masky obličejů známých osobností

Jedním z dalších významných frenologů a znalců fyziognomie byl J. K. Lavater, který pracoval obdobně jako Gall, ale názorově se rozcházeli, protože Lavater více inklinoval k mystice a symbolice, kdežto Gall byl více vědec. A zatímco Gall si sbíral své lebky, Lavater vytvářel posmrtné sádrové odlitky tváře známých osobností, například také filozofa Immanuela Kanta, který měl své pověstné vysoké čelo, což samozřejmě také mělo svůj fyziognomický význam. Z dalších slavných osobností to byly například sádrové odlitky Martina Luthera či skladatele Beethovena. Ve své sbírce měl ale i obličeje různých vrahů, egyptského krále, obyvatele Grónska nebo slabomyslné dívky, jak píše psycholog Douwe Draaisma v knize Metafory paměti.

Zplošťování tvaru lebky u přírodních národů

Když si představíme, že lidé kdysi ve své nevědomosti či blouznivé touze po kráse tehdejší doby upravovali lidské lebky, můžeme se jen dohadovat, zda se jim také změnily jejich schopnosti, dispozice a myšlení. Například některé přírodní národy si nechávaly své lebky zplošťovat již od kojeneckého věku a stlačovaly čela svých dětí pevně přivázaným prkénkem, mezi které se vkládaly leknínové listy, jež se denně vyměňovaly. To se často týkalo jen dívek, ale mnohdy i chlapců. Celá procedura končila přibližně ve čtyřech měsících. Další možností bylo, že se hlavička hnětla ručně. Spoustu těchto informací popisuje ve svém jedinečném a rozsáhlém kulturně antropologickém díle Dějiny ženy S. K. Neumann.

Ohodnoťte tento článek:
5
Diskutovat

Úplňky

Právě čtete

Může inteligence či hudební nadání ovlivnit náš tvar lebky? Frenologie tomu věřila