Nesnáším partnerovy děti, co s tím?

Našla jste si muže, který má děti z předešlého vztahu a vy máte pocit, že je nemůžete vystát? Nejde o nic neobvyklého, ačkoli je dobré si rozmyslet, zda máte o takový vztah opravdu zájem. Soužití s mužem, který už má svoje děti, může být komplikované. Poradíme vám, co dělat, pokud s jeho dětmi nevycházíte příliš dobře, a co všechno za tím může stát.

Váš partner je skvělý člověk, se kterým máte krásný vztah. Má to ale malou chybičku – váš vyvolený má děti z předchozího vztahu, se kterými nevycházíte dvakrát dobře. Ne, to je slabé slovo. Nesnášíte jeho děti!

Proč mi vadí děti partnera?

Nejprve je důležité ujasnit si důvod, proč nemůžete partnerovy děti vystát. Ačkoli to může vypadat všelijak, častým důvodem je žárlivost. Můžete žárlit na čas, který váš partner svému dítěti věnuje, nebo třeba na to, že své dítě upřednostňuje před tím vaším. Jednoduše vám také může být proti srsti to, že dítě není vaše vlastní a musíte se smířit s faktem, že potomek vašeho partnera a cizí ženy vždy bude součástí jeho života. Těch důvodů ale samozřejmě může být víc.

Jedním ze zásadních důvodů, proč je velmi těžké budovat vztah s cizím dítětem je ten, že dítě partnera nesnáší vás. A jistě chápete, že má k tomu pádný důvod. Děti z rozvedených rodin to vůbec nemají jednoduché. Navíc musí strpět to, že jim jiný člověk odvede maminku či tatínka, anebo že si rodiče po rozvodu najdou nového partnera pro život. Dětem to ale vychází nastejno. Chtějí mít rodiče jen pro sebe a těžko si zvykají na tak zásadní změny. Právě proto se děti často chovají k novým partnerům rodičů velmi ostražitě, nepřátelsky až nenávistně, a to pochopitelně narušuje celý vztah mezi novými partnery.

Můžeme také snadno vyhodnotit to, že partnerovy děti jsou například dle našich měřítek rozmazlené a nevychované, že vy byste tohle svým dětem netrpěli a podobně. Není divu, když dítě vyrůstalo doposud s někým jiným, nemůžeme očekávat, že se bude chovat stejně jako naše vlastní dítě.

Rodina s dětmi z předchozího manželství. Jak se sladit?

Slepované rodiny s dětmi z předchozích vztahů jsou velmi rizikové po stránce společného harmonického života. Mnohé z nich se rozpadnou ještě předtím, než vůbec dojde k tomu, aby se pořádně stmelily. Sladit rozdílné energie totiž není nikdy snadné. Může nastat několik situací:

• váš byt je příliš malý na společný život se svými i partnerovými dětmi
• v partnerově domě nemůžete bydlet, protože v něm probíhá střídavá péče jeho dětí s jeho exmanželkou
• partnerovy děti vás nesnáší
• vy nesnášíte partnerovy děti a považujete je za nevychované a rozmazlené
• partnerovy děti nesnáší vaše děti, nerozumí si s nimi, vzájemně se perou, hádají
• vaše děti nesnáší partnerovy děti ze stejného důvodu
• partner nesnáší vaše děti a stojí vždy jen při těch svých
• vaše děti nesnáší vašeho nového partnera a co chtějí vaše vlastní děti je přece pro vás to nejdůležitější
• partnerovy exmanželka vnáší mezi vás všechny rozbroje skrze partnerovy děti
• váš bývalý partner manipuluje s vašimi dětmi a poštvává je proti vašemu novému příteli

Tak, a teď babo raď. Než takový vztah, to raději žádný. V těchto případech se noví partneři dobrovolně vzdávají spolužití, natožpak sňatku, neboť celou tuto novou situaci vyhodnocují jako peklo na zemi. V mnoha případech se tyto vztahy rozpadají, stačí jen když si dítě dupne, že o žádného nového tatínka nestojí ani náhodou. Rodičovská láska totiž nezná mezí a vždy budeme podvědomě preferovat svoje vlastní děti a jejich potřeby, než děti svého nového partnera, ještě obzvláště, pokud nám nejsou sympatické či nás nesnáší a dělají jen samé naschvály. Jak z toho ven?

Jak zvládnout nový vztah, ve kterém jsou děti z předchozího vztahu?

Chce to opravdu velkou vyzrálost obou partnerů, poučení z předchozích vztahových nezdarů, zodpovědnost, nesmírnou trpělivost a toleranci, bezbřehou lásku, která není sobecká a nepreferuje pouze své vlastní potřeby.

Mnohé ženy si dítě partnera naopak okamžitě oblíbí. Právě proto, že je jeho. Sledují, jak se chová jako otec. Chtějí s ním mít i vlastní děti, ale tohle je přece začátek, prověrka vztahu a jeho otcovství, biologický výběr. Ženy, které nemají či nemohou mít vlastní děti si dítě partnera obvykle zamilují a přijmou za vlastní. Ženy se silnými mateřskými pudy a velkým srdcem rovněž. Ženy vůbec od své přirozenosti vykazují mateřské chování i vůči cizím dětem, jsou přizpůsobivější a tedy mnohem více hrozí, že spíše z toho základního biologického hlediska vaše děti nebudou vonět novému partnerovi, který:

• vás bude chtít mít jen pro sebe
• bude si chtít užívat a ne se starat o cizí dítě
• bude žárlit na muže, se kterým jste to dítě zplodila
• bude vás chtít podvědomě (i vědomě) oplodnit a mít raději vlastního potomka (pokračovatele svého rodu)

Když má dítě problém přijmout nového partnera či partnerku svého rodiče

Musíte si s dítětem vybudovat vztah. A to není hned. Naslouchejte mu, věnujte pozornost jeho zájmům, snažte se být jeho přítelem, a to upřímně a opravdově, nikoli afektovaně, škrobeně a předstíraně jen kvůli partnera a kvůli tomu, aby byl klid. Dříve či později by se stejně ukázalo, jak se věci doopravdy mají a mohlo by to zcela rozbít váš vztah. Je třeba najít tu pravou míru zájmu o dítě partnera, což vůbec není jednoduché. Dítě byste neměli kritizovat, snažit se ho vychovávat, shazovat, podlézat mu, kupovat si ho, snažit se ho přetahovat na svou stranu proti jeho vlastní matce, aby vás mělo raději. To všechno je hodně špatně.

Vsaďte na upřímnost, přirozenost, otevřenost, férové jednání. Postavte dítě na stejnou úroveň, nepovyšujte se, ani se neponižujte a nepodlézejte mu. To vše přiměřeně věku, navázat vztah s mladším dítětem je přirozeně snazší. Ale musíte chtít. Dítě je součást partnera, patří k němu. Nelze z toho vycouvat a nelze dítě vyloučit nebo oddělit. To je stejné, jako by se vám nelíbila partnerova levá noha a chtěla byste mu ji raději uříznout.

Anketa: Jak vycházíte s dětmi vašeho nového partnera?

Od začátku jsem děti nového partnera nesnášela, protože ony nesnášely mě. Dcera byla v pubertě a dělala naschvály, mladší syn ji kopíroval, ale jsem si jistá, že určitě ne z vlastní vůle. Bylo to peklo na zemi. Můj partner ale zjednal pořádek. Na rovinu Adélce řekl, že mě má rád a chce být se mnou a že pokud se bude takto chovat, nepřestane ji mít rád, ale bude k němu jezdit méně častěji, aby mě nepotkala, protože on chce být některé dny i se mnou a má na to právo. Zklidnila se, protože u táty má koně a nechtěla by o ně přijít, chodila za nimi i po škole každý den. Časem si zvykla a bylo to lepší, začala mě aspoň trochu respektovat. S partnerem ale spolu samozřejmě nežijeme, nepovažujeme to z mnoha ohledů za rozumné. (Eva, 36 let)

Syn mého tehdejšího přítele mi připadal jako rozmazlený a nevychovaný spratek, bohužel jsem s tím nemohla nic dělat. Podle mých měřítek by všechno bylo jinak, jeho matka se mu moc nevěnovala, vztahy celkově nebyly dobré, rodina byla rozvrácená a myslím si, že ten kluk tím opravdu velmi trpěl. Raději jsem se před jeho synem ani neukazovala, jen jsem ho párkrát zaregistrovala, viděla či potkala ještě nezávisle v kolektivu více partnerových přátel. To, jak se choval, bylo poměrně alarmující a můj přítel vlastně neudělal vůbec nic. Myslím si, že lhostejnost a to, že dítě nechával vyrůstat jako dříví v lese bylo daleko horší než cokoliv jiného. I když jsem později dostala příležitost navázat s jeho synem vztah a kontakt, necítila jsem se na to vychovávat cizí dítě v pubertě bez opory a podpory svého partnera a po pár měsících jsem vztah ukončila. Nebyl to samozřejmě ten hlavní důvod, ale musela jsem uznat, že to k tomu hodně přispělo. Mám totiž sedmiletou dceru a potřebuji spolehlivého partnera a tátu i pro ni a myslím, že bychom takhle nemohli všichni dohromady žít, protože partner se samozřejmě nevěnoval ani jí. (Jitka, 45 let)

S partnerem jsme spolu už pár let, ale oba máme děti z předchozího manželství a je to poněkud komplikované. Stále jsme se nesestěhovali, protože máme každý své zázemí tak akorát pro sebe, nechceme o toto zázemí a soukromí přijít, navíc bychom se všichni nevešli jak do jeho domku, tak do mého bytu. S jeho dětmi vycházím dobře, i když začátky nebyly jednoduché, i on mé děti respektuje, i když si myslím, že má vůči nim občas nějaké výhrady. Já jsem se zdržela poznámek a kritiky na adresu jeho bývalé ženy a sama se snažím dělat to nejlepší, co mohu. Problém je trochu to, že se naše děti někdy nesnášejí mezi sebou navzájem. Neděláme z toho však žádnou vědu, občas se prostě poškorpí, a to i moje děti, mezi kterými bývá sourozenecká rivalita. Zkrátka zvládnout takovou smečku někdy není jednoduché. Další děti už samozřejmě nechceme. Sice mě trochu mrzí, že s novým partnerem, kterého miluji, nebudeme mít to, co by nás ještě více spojovalo, ale oba si uvědomujeme velkou zodpovědnost, dětí už máme dohromady dost a chceme si teď po všech starostech v minulých letech spolu více užívat života sami. (Radka, 41 let)