Rozhovor s lesbickým párem vychovávajícím dítě

Jak se žije v Česku ženám, které se rozhodly založit rodinu i přesto, že se na ně veřejnost bude možná vždy dívat skrz prsty? Je společnost dnes k homosexuálům tolerantnější než před lety? Jaká jsou u nás měřítka normálnosti? Přinášíme rozhovor s lesbickým párem žijícím v registrovaném partnerství, který společně vychovává dvouletou dceru Elišku a druhé miminko čekají v květnu.

Bára a Martina se poznaly v práci a jiskra prý na obou stranách přeskočila téměř okamžitě. Po ročním vztahu se k sobě nastěhovaly a po dalším roce se rozhodly, že založí rodinu i přesto, že stát zatím adopci homosexuálů neumožňuje. Jak se s touto situací mladý pár vypořádal?

Holky, prozraďte našim čtenářům, kdy vám začalo docházet, že budete tíhnout ke stejnému pohlaví? Co vaše předchozí vztahy?

Bára:  Už na základní škole se mi začaly líbit holky, ale to jsem si zatím nepřipouštěla. Brala jsem to tak, že se mi líbí proto, že bych chtěla vypadat jako ony. Teprve na střední s první holkou mi došlo, že s mužem šťastná asi nikdy nebudu.

Martina: Já jsem to měla podobně, na střední škole už jsem měla jasno. Do té doby jsem prožila pár chvilkových vztahů s muži i ženami, takže jsem měla srovnání a velmi rychle jsem si ujasnila, kdo je mi bližší. Před pěti lety jsem poznala Báru a už nebylo co řešit.

Bára: Já jsem také vyzkoušela, jaké je to mít vztah s klukem. Nic mi to neříkalo, byla jsem s ním v podstatě jen proto, že se to ode mě očekávalo.

Jak adoptovat dítě a nejčastější mýty o adopci. Přečtěte si příběh čtenářky o “tak trochu jiném těhotenství”

 Jak jste došly k rozhodnutí, že chcete společně vychovávat dítě? Neodrazovalo vás, že možná nebudete každým vnímány jako rodina?

B: Neodrazovalo. Bylo nám jasné, že to bude složité a ne každý to přijme, ale nebylo to pro nás tak zásadní, abychom kvůli tomu přehodnotily naše priority a přání mít rodinu. Žijeme náš život, ne ostatních lidí.

 Volba, že bude rodit zrovna Bára, byla jednoznačná?

M: Bára asi měla větší mateřský pud.

B: A Martina vydělává víc, takže to bylo víceméně jasné od začátku.

 Jaké má pár jako vy možnosti, pokud se rozhodne založit rodinu?

B: U nás legálně žádné, jedině jít s „dárcem“ na kliniku na umělé oplodnění, což ale znamená, že by byl uvedený v rodném listě jako otec. Pokud nechcete, aby byl dárce psaný v rodném listě, musíte ho sehnat nelegálně.

M: V cizině je možnost za celkem vysoký finanční obnos podstoupit umělé oplodnění i bez konkrétního dárce, který tedy nebude zaznamenán v rodném listě dítěte.

 Jakou cestu jste zvolily vy?

M:  U obou dětí stejnou. Dárce, kterého jsme si sehnali samy, pouze poskytl materiál a není ani uveden v rodném listě.

 Jak se na vás dívají lidé, kterým dříve nebo později dojde, že nejste jen kamarádky?

B: Je to různé. Většinou nás lidé nejdříve poznají a pak teprve časem zjistí, jaká jsme rodina. Ještě se nestalo, že by nás někdo odsoudil, byli maximálně překvapení. Kdo nás zná, tak nás respektuje. Nevybrala jsem si život s holkou jako jednu z možností, ale jako jedinou možnost, jak mít rodinu a být šťastná.

M: Pokud nás někdo nezná, tváří se občas divně, například sousedi, když jsme se přestěhovaly. Postupně se ale všechny vztahy začaly zlepšovat, lidé si zvykli. Na úřadech nebo u doktora nikdy problém nebyl, naopak oceňujeme profesionální přístup.

 Myslíte si tedy, že se přístup české veřejnosti k homosexuálům mění k lepšímu?

M: Myslím, že Češi jsou homofobní, i když říkají, že jsou tolerantní. To platí pouze v případech, když to vidí třeba v televizi nebo u jiných lidí, ale když se to týká jich, bývá to kámen úrazu. Můj pocit je ten, že to lidé moc neznají, představují si „magory“, kteří blbnou na Prague pride a už si to neumí spojit s tím, že i my jsme normální, slušní a vzdělaní lidé.

 Co říkáte na to, že možná brzy dojde k uzákonění adopce dětí u gayů a lesbiček?

B: Zdá se nám, že se až moc řeší taková adopce, při které si homosexuální pár osvojí dítě z dětského domova. Veřejnost ale asi neví, že novela zákona, která se má projednávat, je o něčem jiném. Týká se osvojení dítěte, které už žije v homosexuálním páru, z nichž jeden člen je jeho biologický rodič, čili naše situace. Otázka je, co s ním bude například v případě jeho smrti. Za těchto podmínek na něj nemá druhý rodič nárok a dítě může skončit v dětském domově.

M: Lidem to vůbec nedochází. Místo, aby řešili, co je nejlepší pro dítě, ohání se pořád tím, že je to nepřirozené.

 Jak vnímá Eliška situaci u vás doma? Jak jí vysvětlujete, že nevyrůstá s tatínkem, ale dvěma maminkami?

B: Pro Elišku je to naprosto přirozené. Od té doby, co začala trochu vnímat, co se kolem ní děje, jsme jí začaly říkat, jaká jsme rodina. Že rodiče jsme já a Martina, že nemáme tatínka, ale místo něj máme ji.

M: Snažíme se jí vysvětlovat, že se tím pro ni nic nemění, že ji máme rády a tátu k tomu nepotřebujeme.

B: Říkáme jí, že to sice není běžné, ale ne nenormální.

 Otázka na závěr – jak to chodí v domácnosti bez muže? Vidíte nějaký zásadní rozdíl, když máte obě srovnání?

M: Ženy nenechávají zvednuté prkýnko.

B: Ani chlupy v umyvadle!