Menu
WomanOnly
Knižní tipy pro ženy

Spisovatelka Irena Piloušková: Možná píšu o vás

Redakce

Redakce

18. 12. 2015

Spisovatelka Irena Piloušková své knihy píše ve vlacích. Na trase mezi Prahou a Sokolovem pozoruje spolucestující, poslouchá jejich rozhovory a vymýšlí děj. Říká, že nikdy neví, co bude mít napsáno v cílové stanici. Své příběhy prý vypráví sama sobě jako čtenáři. První knihu Hvězdy s nadějí napsala už v 15 letech. Dnes je jí 22, studuje vysokou školu a před pár měsíci vydala druhou knihu Jeho královna.

Proč píšete zrovna ve vlacích?

Krásně se mi v nich přemýšlí. Doma toho napíšu ve srovnání s tím, co vytvořím ve vlaku jen desetinu. Možná protože tamní prostředí je podnětné. Většina lidí nemá v lásce hlučné a upovídané spolucestující, mně ale nevadí. Sleduji třeba, co mají na sobě. Pozoruji jejich chování a reakce. Často mě jejich rozhovory inspirují k napsání nějaké scény.
Takže některé z rozhovorů a zápletek, které se odehrávají v tvých knížkách, mohou mít reálný základ v situacích, jež si viděla a slyšela ve vlaku?

Určitě ano. Někdy třeba vyslechnu hádku a přemýšlím o ní. Kladu si otázku, co bylo její příčinou nebo jak bych v takové chvíli reagovala já. Nechám prostě volně pracovat fantazii, takže vlastně sama netuším, co budu mít napsáno, když vystoupím z vlaku. Podněty a zajímavá témata ale čerpám i jinde, například ze života lidí, které potkávám nebo svých přátel.

Chcete říct, že do svých literárních postav promítáte některé vlastnosti vašich skutečných přátel?

To skoro zní, jakoby bylo velmi nebezpečné se semnou kamarádit nebo i jenom se mnou mluvit. Je dost možné, že se v mé knize někdo pozná, ale netvrdím, že jej pozná i někdo jiný, kromě něj samotného. To určitě ne. Nechci nikomu ublížit. Není mým cílem napsat knihu o někom konkrétním, aby si na něj pak každý ukazoval a říkal, to je támhleten a stalo se mu to a ono. Spíš se své postavy snažím vklínit do někoho koho znám. Netvrdím, že například má hlavní postava, Aneta z knihy Jeho královna je někdo, koho znám. Chci ale, aby mé postavy byly reální lidé. Nelíbí se mi totiž postavy, které jsou přehnaně sympatické, ve všem správné, prostě nejlepší a ubližuje se jim. Přesto pro ně děj nakonec dopadne dobře, protože jsou strašně fajn.

Jak to myslíte, že vaše postavy jsou reální lidé?

Hondě čtenářek mi psalo, že Aneta jim není nikterak sympatická, za kámošku by jí nechtěly, ale příběh se jim líbí. A právě toho chci docílit, aby se mí čtenáři zamysleli nad tím, co ta postava dělá a jaký to má dopad na ní a její okolí. Na druhou stranu lidé v mých knihách jsou tak trochu mí kamarádi. Vlastně s nimi žiji, když přemýšlím nad tím, co by udělali v té či oné situaci. Pokud si se mnou bude někdo povídat o Anetě, tak mám pocit, že vám budu povídat o člověku, kterého znám. Pro mě to není jenom postava z knihy.

Vaše kniha Jeho královna je o kyberšikaně, jak vás napadlo napsat knihu na tohle téma? Setkala jste se osobně někdy s kyberšikanou?

Začnu obyčejnou šikanou. Myslím, že se s ní setká buď jako oběť, nebo jako agresor, případně přihlížející snad každý, kdo chodil do školy. Ani mně se na základce příliš nelíbilo. Netvrdím, že to byl nějaký šílený mazec, viděla jsem ale lidi, kteří na tom byli opravdu špatně. Jednou jsem zabrousila na facebookový profil jedné své známé a všimla jsem si, co jí tam lidé píšou k fotkám. Divím se, že si tam ty fotky pořád ještě dává, když jsou na ní ostatní takhle zlý. Nechci být konkrétnější, protože ta osoba je mi dost blízká a já ji nechci ublížit. Zároveň se domnívám, že když vás někdo začne jakoukoliv formou šikanovat, tak je těžké tomu uniknout. Vymanit se z té spirály ponižování a ústrků. Postavit se agresorům není vůbec jednoduché.

O jaké fotky jde? V čem spočívá agresivita komentujících? Hlavní hrdinku vaší knihy někdo nafotí při odvážných sexuálních scénách a založí blog. Jde o něco podobného?

Té mé reálné známé? Většinou jsou to úplně normální fotky, ale lidé, se snaží ublížit, tam kde vidí slabší článek potravinového řetězce. Stačí, když je člověk trochu jiný. Většinou to dělají náctiletí. Ti na sebe umí být strašně zlí. Ta moje známá je psychicky pomalejší. Chodí ale do školy a snaží se žít normální život. Ovšem lidé z jejího okolí nechápou její snahu a úsilí jako dobrou věc. Je zkrátka jiná a to se neodpouští.

Rozhovor vedla Lenka Kašparová

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

Spisovatelka Irena Piloušková: Možná píšu o vás