×
WomanOnly

Chceme dítě, ale bez doktorů to nepůjde! Jak funguje párová psychika?

Dnes sdělil lékař Kristýně a Petrovi výsledky testů – pokud chtějí mít spolu dítě, nezbude jim nic jiného než navštívit centrum asistované reprodukce. Kristýně je 33 a Petrovi 37, jsou spolu už 5 let. Když si něco naplánovali, tak toho vždycky dosáhli, poslední rok si však začali uvědomovat, jak moc jim schází dítě, rádi by se stali rodiči jako většina jejich kamarádů.

Zdroj: Shutterstock.com
Zdroj: Shutterstock.com

Konkrétní diagnóza pro tento článek není podstatná, to, o čem chci psát, se týká spíše toho, co takový verdikt přinese do vztahu daného páru a jak ovlivní i další vztahy – v rodině, s přáteli, v zaměstnání.

Co člověk jen „tuší“, je něco jiného, než když už „ví“, takže to, co se Kristýna s Petrem dověděli u lékaře, pro ně i přes tušení, že asi něco není v pořádku, bylo šokem. Zatím o reprodukční medicíně věděli jen z médií, zaregistrovali nějaké články a viděli kdysi jeden film, kde se hlavní hrdinka potýkala se stejným problémem – nikdy si však nepředstavovali, že by se jich to mohlo osobně dotýkat, nikdo z jejich rodin neměl žádné takové problémy, generace jejich rodičů a prarodičů řešily spíše nechtěná těhotenství.

umele-oplodneni-vajicko
Zdroj: Shutterstock.com

 

Když se Kristýna podívala na internet, našla bezpočet stránek, kde se problémy kolem otěhotnění probíraly – ty jí nejprve přinesly doplňující informace, které potřebovala, konečně se trochu zorientovala v odborných termínech a udělala si základní představu, jak to vlastně chodí v centru asistované reprodukce, posléze jí ale pročítání webu začalo přinášet spíše problémy. Přistihla se, že přestává věřit, že by to mohlo dopadnout dobře. Četla tolik nešťastných příběhů a tolik pochybností, že začala ztrácet naději v medicínské možnosti. Petr navíc nechtěl s nikým o jejich problému mluvit, protože to přece zvládnou sami… Někdy se Kristýně zdálo, že o tom nechce mluvit ani s ní, pořád jí jen opakoval, že musí věřit, že to nakonec vyjde.

Co čeká pár, když se rozhodnou pro asistovanou reprodukci?

V tuto chvíli Kristýnu a Petra opustíme a podíváme se na to, co čeká páry, když se dovědí takovou zprávu jako tato dvojice. Nebudeme se zabývat lékařskými diagnózami, jakkoli jsou podstatné, ale spíše tím, jaké otázky a křižovatky na cestě k dítěti takovou dvojici čekají?

  • Jak se vyrovnat s tím, že něco nebude tak přirozené, jak jsme očekávali?
  • O čem, s kým a jak mluvit?
  • Jak se vzájemně podporovat?
  • Jak zvládnout nejistotu, zda se léčba podaří?
  • Jak zvládnout většinou dlouhodobý proces léčby, v němž se střídá naděje se zklamáními?
  • Jak se vyrovnat s dobře míněnými radami a komentáři od okolí (ať už k léčbě, nebo k bezdětnosti)?
  • Jak zvládnout to, že každý v daném páru to zvládá po svém, „že na tom nejsme stejně“?
  • Jak zvládnout určitou osamělost (ubývá svobodných nebo bezdětných kamarádů a zároveň s tím i společných témat)
  • Jak si to zařídit v práci, když to bude znamenat časté absence kvůli různým vyšetřením a zákrokům, budou to kolegové akceptovat?

Dalšími otázkami u některých párů může být také – co budeme dělat, když se asistovaná reprodukce neslučuje s vírou jednoho nebo obou z nás? Pokud se léčba nezdaří, zkusíme adopci? Jakou hodnotu budu mít pro toho druhého, pokud nebudu matkou/otcem – nenajde si někoho jiného? A nebo nemám mu rovnou dát volnost, ať si najde jiného partnera/partnerku? Atd.

Každá dvojice bude v různé fázi léčby řešit jiné otázky, zároveň zde uvedený výčet není zdaleka kompletní. Na problémy s plodností je užitečné dívat se jako na párovou otázku, a to právě proto, že tak jako chtějí být rodiči oba dva, tak také na zvládání všech zákrut na cestě k rodičovství jsou také oba dva. Že některé otázky jsou snáze zodpověditelné jen pro jednoho, zatímco pro toho druhého je tomu naopak, je přirozené, to se stává i jindy a v jiných situacích.

Zdroj: Shutterstock.com
Zdroj: Shutterstock.com

 

V rámci poradny, kde společně s kolegou potkáváme takové páry, pak řešíme především to, jak se vzájemně podpořit tak, aby to opravdu pomáhalo (a někdy pomůže třeba to, že si partneři řeknou, že nemusejí před sebou předstírat, že jsou za každých okolností neustále optimističní, když tomu tak zrovna není, že je normální, když je jim někdy do pláče, že nemusejí vždy hned vědět, jak dál nebo že mohou mít vztek, že to pořád nejde), zkrátka jak být spolu nejen v dobrém, ale i ve zlém a jak to ustát také před okolím.

A pak také mluvíme o tom, jestli mlčení vždycky pomáhá a zda by se mezi lidmi v okolí, nenašel někdo, komu by stálo za to se svěřit a nemuset pak předstírat, že „v našem životě je kariéra nade vše a dítě ještě nechceme“, když to tak už dávno není. Když se takový opravdový přítel najde, často se pak ukáže, že obě strany kolem tématu „dítě“ chodily jako kolem horké kaše“ a nikdo nevěděl, jak o tom začít.

Také nejde o to jít z extrému do extrému – buď nikomu neříci nic, nebo naopak všechno všem, každá dvojice hledá tu správnou míru čitelnosti, sdílnosti i ochrany právě pro sebe, a to nejen u známých, ale i u příbuzných. Tam se pak původní tlak např. na to zúčastnit se rodinné oslavy narození neteře („abyste už konečně přestali myslet jen na tu kariéru“) může změnit v porozumění pro to, že „oni teď nepřijedou nebo se zdrží jen chviličku, chápeme, že by to bylo pro ně asi těžké“.

Celkově lze shrnout, že psychosociální podpora párů, které se potýkají s problémy s početím nebo udrženém těhotenství, hodně spočívá v tom, aby našly způsob, jak mít tam, kde to jde, věci pod svou kontrolou, nenechat se jen „vláčet“ okolnostmi (a sem spadá i nalezení lékaře, kterému lze důvěřovat, zařídit si alespoň částečně v rámci možností léčbu tak, jak to dané dvojici vyhovuje apod.). Není to vždy jednouduché, ale když se to podaří, přináší to úlevu a více prostoru na rozhodování, co dál.



Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*