×
WomanOnly

Hraniční porucha osobnosti. Je možné se s ní naučit spokojeně žít?

Hraniční porucha osobnosti

Pokud jste se ještě nesetkali s hraniční poruchou osobnosti, přečtěte si, jak se projevuje, kdo jí nejčastěji trpí a co se s tím dá vlastně dělat. Co nám může hrozit od takového člověka a jak pomoct blízkému, který vykazuje příznaky hraniční poruchy? Hraničáři, jak se lidem s touto poruchou často říká, mají hokej zejména ve svých emocích a v mezilidských vztazích. Problém představuje pojetí vlastní identity.

Poruchy osobnosti a hranice normality

Těžko charakterizovat nějakou normalitu osobnosti. Každý z nás je přece jenom svým způsobem jedinečný. Někdo je svérázný a nezapomenutelný, jiný spíše stojí v pozadí a nijak zvlášť odlišně se neprojevuje. Poruchy osobnosti se však objevují dost často a chování takového člověka je poměrně výrazné. Někdy mají psychologové a psychiatři dost práce s určením správné diagnózy, ale pokud se to podaří, usnadní to přístup k člověku i cestu k jeho vlastnímu sebepřijetí.

Škatulky potřebujeme a zrovna hraniční porucha osobnosti jednou z nich je. Poruchy osobnosti jsou přesně takové škatulky, do kterých dokážeme vměstnat abnormální a specifické chování u daných jedinců, které se projevuje už od dětství a ani v dospělosti se nemění. Člověk si zkrátka ani neuvědomuje, že je jiný než ostatní a ze svých nezdarů a životních neúspěchů spíše viní své okolí. Pokud na sobě nezapracuje, jeho chování se nikdy nezmění.

Jak se projevuje hraniční porucha osobnosti?

Poruch osobnosti existuje celá řada. Hraniční porucha osobnosti se projevuje především tak, že člověk vlastně nemá své hranice, ve svém chování jde z extrému do extrému a mívá potíže se svou identitou, která je jaksi výrazně neohraničená. Tyto potíže nejčastěji ovlivňují mezilidské a partnerské vztahy. Prožívání emocí je velmi silné a krajně nestabilní. Člověk se spíše realizuje skrze druhé, sám o sobě je vnitřně prázdný, nemá se rád. Co si budeme povídat – kořeny této poruchy leží někde hluboko v dětství.

Mezi typické projevy patří sebepoškozování v období dospívání, spousta dalších výstřelků, včetně alkoholové či drogové závislosti nebo promiskuity. Jistě, dalo by se říci, že se tento mladý člověk hledá, ale hledá se jaksi dosti výrazně. Žije z extrému do extrému a chybí mu v životě jakási kotva. Právě tuto kotvu člověk nezažil ve své původní rodině a jeho rodiče mu ji nedokázali poskytnout. Proto často dochází k velmi impulzívnímu chování, k navazování různých bezprizorních vztahů, snadnému zamilovávání se a k silnému citovému prožívání vztahu navenek.

Hraniční porucha osobnosti a partnerské vztahy

Uvnitř člověka s hraniční poruchou osobnosti však často bývá prázdnota. Ten si jen těžko uvědomuje, že má vlastně z lásky strach, bojí se opuštění, marně hledá naplnění svých ideálů a svou životní kotvu. Sám bez druhých není a nedokáže pevně stát na svých vlastních nohou. Někdy dochází také k chorobnému ztotožňování se s druhým člověkem, ke stalkingu, k závislosti na druhých lidech nebo k citovému vydírání a fingované sebevraždě ze strachu z opuštění partnerem.

Člověk s hraniční poruchou osobnosti může být jen velice obtížně šťastný v partnerském vztahu. Jeho ideály obvykle nebývají naplněny. Obtížně snáší běžné partnerské problémy, které nedokáže řešit konstruktivně a všechno zahání do extrémů. Zatímco v běžném vztahu dokážeme brát milovaného člověka takového jaký je, tolerovat jeho drobné nedostatky, vytvářet kompromisy a zvládat horší dny, člověk s hraniční poruchou obvykle mívá i při drobném problému pocit, že nastává konec světa.

Tato porucha se řadí k emočně nestabilním poruchám. Jde zkrátka o to, že emoce se rychle střídají s takovou intenzitou, že je to jen obtížně překousnutelné nejen pro člověka samotného, ale především pro partnera a pro celé okolí dotyčného hraničáře. Výjimkou, kromě sebepoškozování, nejsou ani časté a opakované pokusy o sebevraždu. Ani pohlavní identita nemusí být vyhraněná. Pokud u takového člověka dojde k přeměně pohlaví, ani tehdy není spokojen, protože stále neví, kdo vlastně je.

Jak žít s hraniční poruchou osobnosti

Jak tuto poruchu zvládat a jak se s ní naučit žít? Na prvním místě by měla být správná diagnóza, a následně trvalá a důkladná psychoterapie s psychoterapeutem, který člověku takzvaně dobře sedne. U hraničáře hrozí, že buď psychoterapii odmítne, při prvním nezdaru ji zatratí, anebo se třeba do svého psychoterapeuta zamiluje. S tímto rizikem je třeba tak trochu počítat.

Pokud člověk s hraniční poruchou na sobě tvrdě pracuje a alespoň do určité míry si uvědomuje své potíže a jejich příčiny, může se s tím naučit žít do plně zvladatelné míry. V opačném případě je někdy nutná medikace nebo hospitalizace v psychiatrickém zařízení, obzvláště v případech, kdy člověk v afektu ubližuje sám sobě, anebo druhým. Určitě je vhodné na sobě pracovat a učit se postupně své odlišnosti zvládat tak, aby nedocházelo k sebedestruktivnímu chování a k neustálým potížím se svým okolím.

Starší partner, který supluje rodiče

Člověku s hraniční poruchou velice pomáhá pevná opora opravdu vnitřně silného a vyrovnaného člověka, který mu dokáže poskytnout patřičné materiální a emocionální zázemí a oporu v krizových situacích. Bere si tak sice na sebe velké břemeno a o hraničáře se často stará jako o nezralé dítě, ovšem emocionální hraničář je v tomto případě neskutečně oddaný a vděčný. Často právě v tomto vztahu najde své opravdové štěstí, jeho potíže se zmírní a vnitřní prázdnota se zaplní.

Hraničáře je třeba zabavit a najít mu odpovídající kotvu v životě. Ta dokáže překlenout jeho vnitřní rozervanost a značnou nestabilitu. Jeho partner většinou bývá výrazně starší, poskytující oporu a v podstatě mu supluje rodiče a naplňuje tak jeho nenaplněnou potřebu rodičovské péče a lásky z dětství. Život s hraničářem je peklo, ale nemusí to vždy skončit špatně. Ještě pořád existují šťastné konce…



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*