Kristýna (42): Do života mi vstoupila dávná láska. Bojím se, že to manžel nepochopí

Na svou první lásku člověk jen tak nezapomene. Obzvláště když zestárne a zmoudří, začne vzpomínat s nostalgií nebo bilancovat, co ve svém životě mohl udělat jinak. Takové to: Proč jsem si já nevzala Pištu Hufnágla, aspoň jednou za život prohlásila každá žena. Kristýna má spokojené manželství, dvě děti, dům se zahradou. Nemůže si na nic stěžovat. Když se jí ale ozvala její dávná láska Petr, kterého neviděla posledních patnáct let, vyvolalo to v ní bolestné vzpomínky a pocítila touhu se s ním znovu setkat. A jen u přátelského setkání nesetkalo.

Čekali jsme spolu i miminko

S Petrem jsem prožila zásadní část svého života. Tehdy jsem byla mladá, plná ideálů a nadšení. Byl to kluk, se kterým jsem začala chodit krátce před maturitou a vztah nám vydržel i na vysoké škole, kdy jsme spolu žili na studentském bytě. Byly to nejkrásnější roky mého života. Když se mi zabil mladší bratr na motorce, byl to právě Petr, kterému jsem mohla plakat v náručí. To s ním jsem slavila promoce, jako prvního kluka jsem ho představila našim a spolu jsme snili o tom, že jednou budeme mít dům a po zahradě nám bude běhat spousta dětí.

Proč nám to nevyšlo, nevím, asi to tehdy nemělo být a nebylo nám to souzeno. On byl moje první velká láska, strávili jsme spolu sedm krásných let. Od začátku jsem měla pocit, že patříme k sobě a že je nám určeno být spolu. Petr měl ale toulavé boty. Po škole chtěl odjet poznávat svět a doufal, že pojedu s ním. Já vlastně už nechtěla nic jiného, než se usadit a mít děti. Nejvíce se to pokazilo v době, kdy jsem s Petrem nečekaně otěhotněla. Tohle byla pro něho brzda. Měl velké plány, chtěl cestovat a ještě studovat i v zahraničí, poznávat svět. Miloval moře, chtěl se potápět, lézt po skalách, dělat archeologické výzkumy, psát knihy, už tehdy i pracoval pro nějaké ekologické organizace. Skvěle jsme si rozuměli a holky mi ho záviděly, on ale ještě nebyl na rodinu připravený.

Tehdy mi řekl, že tu vždycky pro mě bude a všechno bude dobré. Já ale strávila počátek těhotenství v křeči a strachu, že nakonec na dítě zůstanu sama. Celá rodina byla ve stresu ze smrti bratra a já nakonec na konci druhého měsíce potratila. Asi to prostě tak mělo být. Tohle bylo to, co nás rozdělilo. Byla jsem moc smutná a podvědomě to zazlívala Petrovi, že neskákal nadšením a nechtěl si mě vzít. On vše vyřešil tak, že mi řekl sbohem a odjel do Španělska.

Už jsem měla jiného…

Pak se vrátil po dvou letech, taky už ledacos přehodnotil, byl o zkušenosti a zážitky bohatší, a znovu usiloval o naše sblížení. Já už ale nemohla. Tehdy jsem už chodila se svým současným manželem Jirkou, který mi v podstatě nabízel všechno, co jsem tehdy potřebovala. Už jsme plánovali dítě a stavěli dům.

Jirka tehdy hodně žárlil a zakázal mi se s Petrem setkat. Já ale šla. S Petrem jsme po společně stráveném večeru vzpomínali, pili a plakali. Pak jsem odešla. Srdce zavřené a rozhodnutá, že Petr mě už znovu nezklame. Jirka čekal na mě doma, na nic se neptal, ale když mě viděl v tom stavu, v jakém jsem byla, něco se v něm pohnulo. Tuto situaci si zapamatoval a já mu tehdy musela slíbit, že se s Petrem už nikdy nesetkám.

Dalších patnáct let jsme s Jirkou strávili v hezkém manželství, postupně se nám narodily dvě dcerky. Jirka by si přál ještě třetí dítě, třeba i vytouženého syna. První těhotenství jsem byla hodně nervózní a ve strachu, abych znovu o miminko nepřišla, ale Jirka mi byl velkou oporou a všechno dobře dopadlo. Na další dítko se dnes už cítím stará, ale domluvili jsme se s mužem, že kdyby se ještě stalo, budeme rádi.

Neviděli jsme se patnáct let

Když se mi po všech těch letech znovu ozval Petr, na kterého jsem i narazila ve městě, rázem se mi vrátily všechny vzpomínky. Neviděli jsme se patnáct let. Petr je moje dávná láska, pro kterou budu mít vždy slabost. Nic o něm nevím, celou dobu tady nežil, maminka mu už zemřela, neměl žádný důvod sem jezdit, ani za svou tetou, která žila v domě po Petrových rodičích.

Zjistila jsem však, že nic mezi námi neskončilo a vzpomínky na něj mě dokážou pořádně rozrušit. Byla jsem čím dál tím více zvědavější, jak se Petr má. Bylo mi ale jasné, že se o tom Jirka nesmí dozvědět. Stačilo mi, jak se cítil a v jakém stavu mě tehdy viděl. Možná to ale na mě pozná, bála jsem se. Možná můj manžel pro tohle nebude mít pochopení. Nechtěla jsem riskovat konflikt.

S Petrem jsem se nakonec tajně sešla

S Petrem jsem se nakonec tajně sešla. Ale nebyl to dobrý nápad. Proč jsem jen nebyla opatrnější, vyčítala jsem si. Měla jsem se před ním uzavřít a na jeho zprávy nereagovat. Nemohla jsem si ale pomoct! Naše tajné setkání neskončilo jen u povídání, vášnivě jsme se líbali! Naštěstí jsem to všechno zastavila včas, kdoví, jak by to dopadlo.

Nechtěli jsme se setkat ve městě a tak mě nabral cestou do auta a zajeli jsme k lesu ve vedlejší obci, kde jsme spolu chodívali. Setkat se na našem místě asi taky nebyl nejlepší nápad. Petr se ozval hlavně proto, že byl čerstvě rozvedený, manželství mu nevyšlo, říkal taky, že má malého syna. Mluvil pořád o tom, jaká je to škoda, že to dítě nemáme spolu, tisíckrát se omlouval a litoval. A další řeči. Nakonec mě začal líbat v autě a já se tomu nedokázala bránit.

Domů jsem přišla jako spráskaný pes. Naštěstí byl Jirka v práci a večer měl ještě něco domluvené s kamarádem, takže jsme se pořádně viděli až druhý den. Stále nevím, co dělat. Jirku miluji a máme spolu rodinu. Ale pro Petra budu mít vždy slabost. Vrátil se do svého rodného kraje, kde si našel novou práci, opravuje starý dům po rodičích, ve kterém žila jeho teta, která nově přesídlila do domu s pečovatelskou službou. Budeme se asi potkávat a mám z toho obavu. Můj manžel by to totiž nepochopil a nechci problémy…

Poznámka redakce: jména osob v příběhu byla na přání změněná.