×
WomanOnly

Příběh: V jeden den jsem přišla o děti i prso. Rakovina mě naučila žít

Zdroj: Shutterstock.com

Některé zdravotní výzkumy přišly s teorií, že člověk potřebuje svou smrtelnost jako motivaci k životu, protože bez vědomí své konečnosti nedokáže žít plnohodnotný život. Lidé, kteří onemocněli rakovinou, to mohou potvrdit, protože teprve po úspěšné léčbě si začali vážit života.

Zdroj: Shutterstock.com
Zdroj: Shutterstock.com

Bez smrti se nedá žít

Podle Davida Taylora, emeritního profesora veřejného zdraví na University College v Londýně, díky vědeckému pokroku do roku 2050 málokdo zemře na rakovinu před dosažením věkové hranice osmdesáti let. Jelikož rakovina je v současnosti tím nejčastějším “zabijákem“, jeví se tato zpráva na první pohled jako velká senzace. Představa, že všichni budou umírat bezbolestně v posteli v úctyhodném věku obklopeni rodinou, je samozřejmě velmi pozitivní. Zkuste se ale zamyslet nad stinnými stránkami této skutečnosti.

Někteří lidé argumentují, že potřebujeme cítit blízkost smrti, aby motivovala každou naši činnost. Chceme-li žít autenticky, měli bychom si každou hodinu užívat tak, jako kdyby byla naše poslední. Bez této motivace mají lidé tendenci jen neaktivně sedět a čekat, co nám život přinese, a neužívat si ho.

Přišla jsem o děti i o prsa v jediný den

O lidech, kteří teprve pod hrozbou smrti začali žít, bylo natočeno mnoho filmů. A nejen filmové postavy jako flákači, lidé propadlí drogám nebo nezodpovědní mladíci jednoho dne zjistili, že tu nebudeme věčně a teprve pak pochopili, co je důležité a co ne. Podobně to mají i lidé žijící skutečný život. Osmatřicetileté Erice diagnostikovali rakovinu prsu, když čekala dvojčata. „V jednom dni jsem měla dva zákroky, jak potrat, tak ablaci, odoperovali mi prso. Byla to hrozná situace, nedá se to popsat,“ vypráví tiše. „Děti bych nestihla ani donosit a umřít ve třiatřiceti se mi nechtělo.“

Lékaři naštěstí nemoc objevili v prvním stadiu, takže neměla zasažené uzliny. „Měla jsem obrovské štěstí, denně na to myslím a vážím si každého nového rána. A když mám dobré výsledky, tak to slavím jako své druhé narozeniny.“ O chemoterapii říká, že byla strašná. „Takhle zle mi v životě nebylo. Vypadaly mi vlasy, do toho nechutenství, zácpa, ale bylo to naštěstí jen půl roku, v červnu mi léčbu nasadili a na Vánoce jsem už měla ježka.“

Zdroj: Shutterstock.com
Zdroj: Shutterstock.com

Žijte naplno!

Na chemoterapii navazovala další takzvaná antihormonální léčba. „Vyzkoušela jsem si, co mě čeká v pětapadesáti, když budu v přechodu. Měla jsem bolesti kloubů, návaly, přibrala jsem patnáct kilo.“ Hned po skončení léčby si Erika nechala udělat plastiku, kterou by nikdo nepoznal. Po pěti letech ji lékaři dokonce dávají naději, že by mohla znovu otěhotnět. „Zatím to ještě nechávám být a uvidíme, co na to osud. Jsem teď šťastná, cestuju, nesedím na penězích, když něco chci, tak si to koupím. Neotálím, žiju a jsem zase ženská.“

Ať už člověk zdravý nebo nemocný, měl by se těšit z každého dne, který může sdílet se svou rodinou a přáteli. Myslete pozitivně, i když se nad vámi nevznáší hrozba smrti, nikdy nevíte, co se může stát.



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*