Někteří muži natolik milují fotbal nebo hokej, že vlastně už k životu ani nic jiného nepotřebují. Sára v tom má zcela jasno: fanouška hokeje už nikdy! Její přítel je totiž takovým fanatikem, že pro něj nic jiného neexistuje a zapomněl dokonce i na její narozeniny! To už pohár její trpělivosti zcela přetekl…
Od začátku jsem to věděla, ale tehdy mi to nevadilo
Jsem tři roky s chlápkem, který miluje hokej. Od začátku jsem to věděla, to přiznávám. Chodil se svými kamarády na každý zápas, jezdil i přes celou republiku. Poznali jsme se v malebné hospůdce, kam jsem jednou zcela náhodou přišla s kamarádkou. Samozřejmě seděl u piva a koukali s kamarády na fotbal, každou chvíli křičel: „Góóól!”. Tehdy mi to připadalo roztomilé. Narazili jsme na sebe u výčepu, když jsem šla na záchod. Očividně jsem se mu líbila, protože se nerozpakoval mě pozvat na pití. Byla jsem tehdy sama a ten jeho roztomilý kukuč byl k zulíbání, tak jsem si řekla: „Proč ne”.
Když jsme se dali do řeči, zjistili jsme, že vlastně bydlíme kousek od sebe. Já se nově po mámině smrti přistěhovala ke svojí tetě, která mi pak řekla, že dobře zná jeho rodinu a že je to slušný a hodný kluk. Začali jsme se scházet. Tehdy zrovna začínalo léto, všechno bylo takové hezké, romantické. Byla mezi námi velká vášeň a hodně jsme se do sebe zamilovali. Alespoň mně to tak připadalo. Místy jsem měla pocit, že mě má jenom do postele, ale chodili jsme spolu i na různé zábavy, do kina, na procházky se psem. Kdykoliv měl čas, byl se mnou. Samozřejmě mi pověděl o svém nadšení pro hokej a hned mě lákal na podzim na stadion.
I na ten hokej jsem s ním zašla
Párkrát jsem to s ním absolvovala, ale jak jistě tušíte, není to zrovna moje parketa. Po čase jsme se každý spíše věnovali svým zájmům. Já měla ráda agility se svým pejskem, divadlo s kamarádkou, čajovny nebo zahrádku u tety. Pěstovala jsem si svoje bylinky a růže. Učila jsem na místní základce první třídu, takže se to všechno tak nějak hezky sešlo. Teta mě nabádala ať se usadím. Její syn je gay, takže ona se vlastních vnuků pravděpodobně nedočká. Spoléhá na ty mé. Já ale neměla pocit, že by Viktor o něco takového vůbec měl zájem.
Když pominula prvotní zamilovanost, preferoval opět hospody a hokejové zápasy. Ostatně těch se nikdy nevzdal, ale mně to asi zpočátku nějak nevadilo. O nic nešlo a my se jen občas scházeli. Jenomže když jsem si představila, že bych ho třeba vážně potřebovala, například kdybych jela do porodnice, místy jsem měla pocit, že by raději jel na hokej! Zatím jsme spolu nežili a náš vztah se vlastně po třech letech nijak naposunul, naopak spíše uvadal.
Náš vztah se po třech letech nikam neposunul
Teta už mě nabádala k tomu, abych si s ním promluvila o společném bydlení nebo dítěti. Prý už nejsem nejmladší. To je pravda, je mi čtyřiatřicet a miminko bych si už přála. Komunikace s Viktorem na toto téma, to bylo ale jako kdyby hrách na stěnu házel. „On se svého životního stylu nevzdá,” říkala mi kamarádka z dětství, která ho dobře znala. Protože jsme spolu nežili, nemohla jsem vědět, jaké by to vůbec bylo a zda by jej opravdu zajímalo něco jiného než hokej a sex. A tak jsem začínala mít pocit, jestli po boku Viktora spíše neztrácím čas. Třeba jsem už dávno mohla být vdaná a mít rodinu…
Moje zpackané narozeniny, to byla poslední tečka
Vrcholem všeho bylo, když zapomněl na moje narozeniny. V minulosti se to nikdy nestalo a naštěstí jsme se vždy nějak domluvili, zašli jsme třeba na večeři, dostala jsem kytku, a pak jsme se krásně pomilovali. Teď tento den připadal na sobotu a já věděla, že on bude na hokeji. Na moje narozeniny si ani nevzpomněl, nenapsal mi ani zprávu. Doufala jsem, že když se v neděli uvidíme, třeba mi všechno vynahradí. Bohužel se tak nestalo.
Z našeho rande jsem utekla s pláčem a bez vysvětlení. Když mu všechno došlo, moc se omlouval a snažil se všechno napravit. Já už ale nemám chuť dát mu šanci, myslím, že bude nejlepší, když se rozejdeme. Naše životy asi moc nejdou dohromady. Jemu stačí žít svým hokejem a chodit s kamarády do hospody, ale já bych si od života rozhodně přála víc. Každý den ve škole koukám na svoje děti ve třídě a už jsem třeba mohla nějaké mít, anebo být alespoň těhotná. Myslím, že Viktor už dávno svoje šance promarnil…
Poznámka redakce: jména osob v příběhu byla na přání změněná.
