×
WomanOnly

Láska za časů korony. Psycholožka o koronaviru a partnerských vztazích

Láska v karanténě

“Podzim je horší nejen v počasí a zkracování dnů. Působí na nás stále větší omezení, je tím poznamenaná psychika a celková atmosféra mezi lidmi. Uzavření doma, únava z toho všeho, nejistota, jak dlouho to ještě bude, u mladých lidí distanční výuka, žádný pořádný studentský život. To všechno brzdí tu živelnou energii, kterou za normálních okolností známe z běžného života se vším všudy. Tyto vlivy ale zároveň vyvolávají větší touhu po blízkosti. Je to tedy teď vše jinak, ale ve všem si musíme umět najít výhody,” říká specialistka na partnerské vztahy, psycholožka Jitka Douchová, která si se mnou povídala o lásce v čase korony.

Jak vnímáte soudržnost partnerů nebo rodin v této nelehké době? Může doba covidová kvůli takzvané ponorkové nemoci a izolaci lidí doma rozvrátit vztahy a podpořit narůstající nespokojenost a agresivitu, nebo se rodiny více stmelují a drží pohromadě?

Tohle je velmi složitá otázka s ohledem na množství proměnných. Patří k nim především vývojová fáze vztahu v rámci životního a rodinného cyklu – jiné je to ve fázi zamilovanosti, nebo v začátcích společného života, kdy si partneři spolu utvářejí vlastní model fungování. Jejich společné MY je jim stále vzácné, nepotřebují až tolik uplatňovat a prožívat svou vlastní osobní svobodu v podobě JÁ a TY. Mladí lidé nejsou navíc zatížení stereotypem dlouhodobého soužití, alergiemi na některé reakce toho druhého či negativními zkušenostmi z řešení konfliktních situací.

V dalších fázích životního partnerského a rodinného cyklu už je to ale jiné. Po vybudování “hnízda” začíná normální běžný život, jsou tu děti a možnost společné souhry je stále náročnější a vyžaduje porozumění a respekt k odlišnostem. Všechny odlišnosti jsou v době covidové více pod mikroskopem a více vystupují na povrch – vlastně mnohem více, než to pozitivní, které bývá vnímáno často jako samozřejmost. Problémem se stává velká míra omezení osobní svobody – vztah volně a přirozeně nedýchá a je zde přítomna i větší kontrola jeden druhého.

A jak to tedy vypadá například v rodině, která již prochází krizi?

Určitě je to jiné, procházíme – li partnerskou krizí, ať již z jakýchkoliv důvodů. Může jít o žárlivost, komunikační problémy, problémy v intimním životě, rozdílné názory na výchovu dětí, nevěru a podobně. V covidové ponorce se již tak dusíme ve vlastní šťávě, a pokud jsou tu přítomné i vážné problémy ve vztahu, jejich ostří vyplouvá na povrch o to víc a dosah těchto problémů je mnohem hlubší, než když žijeme v rámci běžného života.

Nesmírně podstatným faktorem je samozřejmě velikost prostoru v rámci domova. Jinak zvládá kontinuální nucené soužití pod jednou střechou pár, který bydlí v rodinném domě a každý má kromě společných prostor i svůj azyl, kde má soukromí, a jinak pár nebo rodina, kde se jejich život odehrává v rámci bytu 3+1. Veškerý prostor je společný, nikdo nemá možnost úniku. Náročnost takového soužití, ustát to v klidu, bez hádek, bez alergií jeden na druhého, je opravdu velká. Navíc vše často ještě zhoršují nedostačující ekonomické podmínky rodiny.

To, co nám v běžném životě schází, je právě osobní svoboda, nějaký řád zvenčí, režim, jehož jsme byli součástí – práce, kultura, společenská setkání. Čím víc je to okrájené, čím víc se ocitáme v sociální izolaci a jsme odkázáni na telefon a sociální sítě, tím víc se proměňujeme my i náš vztah. A protože něco postrádáme, nedokážeme dát šťávu ani našemu vztahu. Tato doba také přináší zvýšené nároky na sebeovládání…

Mohla byste třeba uvést nějaký příklad z vaší praxe?

Můžu uvést mnoho příkladů ze své praxe psychologa se specializací na partnerské vztahy. Setkávám se často s narážením na problémy, které bublaly v životě partnerů již předtím, ale nebylo tolik času je řešit, a které jsou nyní najednou obnažené a partneři jsou bezmocní, častěji nevědí jak dál. Mám v dlouhodobé péči pár, procházející již dlouho krizí, kterou si více uvědomuje manželka. Oba jsou hodně pracovně vytížení, dospělé děti jsou již z domova a oni si zvykají na novou fázi jejich životního cyklu – “opuštění hnízda dětmi”.

Syndrom opuštěného hnízda. Proč mnohá manželství po odchodu dětí procházejí krizí?

Manželka je velmi činorodá, má množství sportovních i kulturních aktivit, hodně přátel, ale bytostně potřebuje zároveň cítit partnerství a trávit společný čas s manželem – sportem, povídáním, intimně. Manžel je ve vysoké manažerské pozici a více než doma, tráví čas na cestách po světě. Pokud již doma je, potřebuje si odpočinout a mít svůj klid. To je hodně rozdělovalo a k velké změně došlo právě díky pandemii koronaviru na jaře, kdy nastalo velké omezení jeho cest.

Manželé nyní tráví spolu po dlouhých letech čas v jejich domě a znovu se poznávají a osobně potkávají, je jim spolu dobře. Naučili si rozumět i beze slov, obnovili souhru v pracích na domě i v domácnosti. Jejich velkou výhodou je dostatek prostoru, každý z nich má šanci i na svůj vlastní osobní čas a realizaci svých zájmů. Díky tomu jsou ve vnitřní pohodě, která pomohla k harmonizaci jejich vztahu. Je v něm zase láska. Doba covidová je tak pro ně vlastně zisk. Až vše skončí, co objevili už neztratí, budou si to moci více chránit.

Na tom je krásně vidět, jak doba covidová dokáže partnerství stmelit…

Ano a mám i další hezký příběh ilustrující přínos doby covidové. U jedné dvojice v mé péči byl stěžejním problémem sexuální život a intimita. Pracovní stresy a vytížení obou vedly k únavě, hlavně na straně partnera. A to v takové míře, že kromě snižujícího se zájmu o sexuální život a neustálé únavě, začal mít již problémy i funkčního charakteru, které se s každým dalším selháním v ložnici stupňovaly. Náhradní techniky odmítal, manželčina sexuální frustrace se postupně promítala do dalších oblastí partnerského a rodinného života. Byla víc konfliktní, netrpělivá ve výchově dětí, doma bylo napětí, které cítily děti a podle toho reagovaly. Postupně se dostali do zacykleného začarovaného kruhu, z něhož neviděli východisko. Ale nebyl čas to řešit.

Na jaře v první vlně korony se nakonec přestěhovali na chalupu, kde trávili veškerý čas i s dětmi. Ačkoliv pracovali v rámci home office, našli v dlouhodobém čase nový životní rytmus, objevili nové hodnoty a začali opět tvořit víc kompaktní celek. Poznání a prožití toho, že k sobě patří, pomohlo i spontánnímu návratu hezkého intimního života. Vše se na sebe nabaluje, a nyní vidím před sebou nové lidi, kteří již nejsou šediví únavou a zklamáním, ale září novými barvami. V obou případech tedy sehrál pozitivní roli nejen dostatek času na sebe, ale i celkově dobrý vztahový základ, vybudovaný předtím.

Ale co ty negativní příběhy?

Jiným příběhem je právě dvojice partnerů s naprosto odlišným životním stylem a tempem. Zatímco manželka je velmi akční, zaměřená na výkon, až hyperaktivní, on je velký pohodář, který má rád klid a rád si hraje (má svou motorku a své individuální zájmy). O těchto rozdílech partneři vlastně ani moc nevěděli, ovšem do té doby, než musela manželka ukončit podnikání v oboru, kterému tato doba rozhodně nepřeje, do něhož ale předtím investovala ohromné množství energie. Podnikání ji naplňovalo a šťastně a plnohodnotně se v něm seberealizovala.

Nyní je doma a má potřebu uplatňovat svou energii jinde. Kdekoliv, jen aby nezůstala statická. Chce, aby se na tom manžel podílel s ní, ale marně. Střetávají se mezi sebou dva odlišní lidé se zcela jinými potřebami a jejich hezké manželství se bortí. Klientka si uvědomuje, že potřebuje vedle sebe akčního dynamického člověka, který s ní bude držet krok, není v manželství spokojená a je otázkou času, kdy potká někoho, kdo jí bude víc podobný.

Manželství tak prochází nenadálou krizí – dokud klientka pracovala, neměla příležitost si toto uvědomit a byla spokojená. Nejhorší je, že ona ztrácí motivaci hledat změnu a dostává se do stádia rezignace na vztah.

Nezadaní se v roce 2020 neměli moc šancí seznámit. Dá se říci, že lidé budou žít více virtuálním životem na internetových seznamkách a sociálních sítích, když nemohou mít osobní kontakt a koukají na sebe venku přes roušky?

Na nezadané tento rok myslím často. Ale ne ani tolik kvůli tomu, že se neměli kde seznámit, spíš nad tím, jak jim roušková doba plná omezení limituje možnost postupného sbližování se v přirozeném životním modu a se vším všudy. Seznamky patří již léta k nejčastějším zdrojům seznámení se. Ty tam jsou doby kdy byly seznamky plné nezadatelných mužů a žen handicapovaných tím, že jsou po rozvodu samy doma s dítětem a nemají příležitost se seznámit přirozenou cestou, protože nemají hlídání. Dnes je to trend, který je úspěšný. Nejsem statistik, ale přes třetinu mých klientů tvoří ti, kteří se seznámili touto cestou, a ta je nijak neovlivnila v tom, že by měli jiné problémy, než “ostatní” partneři.

Ti, co se letos seznamovali na jaře, měli limity v možnostech potkávat se v restauraci, kavárně, v kině, divadle tak, jak to na začátku bývá. Všechno zavřeno, roušky, problém s možností intimity. Předpokládám, že to vedlo k rychlejší akceleraci vztahu ve fázi, kdy se ještě neměli příležitost poznat tolik osobně. Pokud chtěli být spolu, nešlo to jinak než doma u jednoho z nich. Ne vždy je to dobře…

Ale co když na internetových seznamkách tráví čas i zadaní, právě proto, že to je tak snadné?

Virtuálním životem na seznamkách a sociálních sítích žijí i zadaní lidé, tam je to větší problém, je to únik od reálného partnerského života, který mají, ale nestačí jim. Patří k nim hlavně lidé, kteří si potřebují život vylepšovat, zkrášlovat realitu, lidé s problémy se sebevědomím.

Fyzická sociální izolace hodně lidí zákonitě zavádí do virtuálního světa. Ten je náhradou, která se pak často vymyká kontrole, dochází k vytváření si závislosti na něm a úniku od reálného života. Tito lidé se tak můžou stále více vzdalovat svým blízkým, může docházet k odcizování se navzájem, a v důsledku toho rozladám a napjaté atmosféře, kterou ale není kde odreagovat. Díky epidemii jsme se ocitli v nebezpečném modu plném úniku, nového hledání sebe sama, ale je otázka, zda správným způsobem.

Co tedy radíte? Jak zvládnout vztahy v době koronaviru?

Nejdůležitějším prvním krokem je si to uvědomit a začít to měnit i tehdy, když se nemůžeme vrátit k předchozím způsobům v životě, protože jsou nám znemožněny. Znamená to hledat něco nového v reálném životě a světě. Chce to vůli a motivaci. Je nutné obohacovat jak svůj vzájemný partnerský život o něco nového v daných okleštěných podmínkách, tak sebe sama. Neboli – myslet na druhé i na sebe samotného.

Hodně lidí je v této době depresivních, úzkostných, je častější výskyt atak paniky, ztráty pocitu smyslu života. Je tu ale odborná pomoc, která funguje dobře, proto je nutné, aby se lidé nebáli vyhledat pomoc, ať již psychiatra, tak psychologa. Spolupráce mezi nimi je velmi efektivní, ve dvou se to lépe táhne i s odborníkem, když jsme na něco sami a bojíme se svěřit partnerovi se svými psychickými propady, nechceme nikomu přidělávat starosti. Profesionál je tu ale od toho, aby pomohl. K tomu mu slouží jak jeho erudice a zkušenosti, tak právě osobní odstup.

Zeptám se ještě na váš osobní názor, předpokládáte zvýšení porodnosti příští rok?

Zde budu asi stručná – ano, očekávám to.

PhDr. Jitka Douchová (*1959)

  • rodinný a manželský poradce od roku 1982
  • lektor mnoha kurzů – psychoterapeu­tických, sebezkušenostních i komunikačních, kurzů věnujících se oblasti
  • osobnostního vývoje, kurzů se zaměřením na rozvíjení a kultivaci partnerských vztahů
  • jako psycholog dlouhodobě spolupracuje s médii (TV, rozhlas, tištěné i online magazíny)
  • více než 16 let vede vlastní psychologickou poradnu na specializovanou na partnerské vztahy na www.idnes.cz



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*