Menu
WomanOnly
Rodina

Renata (41): Moje dcera se řeže. Jsem bezradná a nevím, jak jí pomoct

Sebepoškozování je problém mnoha mladých dívek. Bohužel také Renatiny čerstvě osmnáctileté dcery Katky. Renata je zcela bezradná a neví, jak Katce, která zarytě odmítá návštěvu psychologa, pomoct. Vyčítá si, že zřejmě někde udělala ve výchově chybu. Katka s matkou ale nemá příliš dobrý vztah a se svými záležitostmi se jí nesvěřuje. Renata vymýšlí nejrůznější fígle, které by na Katku mohly platit. Uchýlila se i k autoritativnímu jednání, ale jakýkoliv nátlak měl u Katky zcela opačný účinek.

Bála jsem se drog, ale se sebepoškozováním jsem nepočítala

Nikdy mě nenapadlo, že tohle budu muset vůbec někdy řešit. Mám jedinou dceru a potkalo to zrovna mě. Kamarádky naříkaly ohledně drog. Jak je to hrozné, jak ti mladí do toho můžou spadnout, ani člověk neví jak. Každá máma v pubertě zbystří, jestli je všechno v pořádku a dítě nezačne blbnout, chodit pozdě domů, odmlouvat, kouřit, pít alkohol, kouřit trávu a zkoušet ledacos dalšího. Věděla jsem třeba, že Káča začala v patnácti kouřit. Zazlívala jsem jí to, ale bohužel jsem jí v tomhle nešla dobrým příkladem. A tak kouříme obě, a někdy i spolu. Už jsem mockrát chtěla přestat, ale bohužel se mi to zatím nepodařilo.

Katka měla už i přítele, chodí s kamarádkami ven, nechávám ji, aby se občas šla večer pobavit. Obvykle chodí domů rozumně, někdy je vidět, že měla třeba pivo, ale tak co. Nebyli jsme jiní. Pomalu jsem nic víc o ní nevěděla. Se sebepoškozováním jsem ale teda nepočítala ani v nejmenším! Bála jsem se drog a teď tohle! I když to je asi vlastně taky svým způsobem droga.

Sebepoškozování dospívajících. Na vině je problematický vztah s rodiči

Jsem na dceru sama a moje vztahy nebyly ideální

Jsem na Káču už dlouho sama, přítel mě opustil, když Káči byly čtyři roky. Hodně jsme se hádali a bylo to fakt na ostří nože. O Káču zájem nejeví a je někde v háji, ani nevím kde. Moje vztahy prostě nikdy nebyly ideální. A ona v tom vyrůstala. Měla jsem pak přítele. Žili jsme spolu asi tři roky. Hodně se o Káču staral a zajímal. Úderem jejího patnáctého roku se ale něco mezi nimi stalo. Nemám tušení co vlastně, ale přestali spolu úplně komunikovat. On se jí pak úplně stranil, nakonec se odstěhoval a řekl mi, že už to mezi námi prostě nebylo ono. Věřila jsem mu a kvůli dcery, která ho nesnášela jsem ten rozchod považovala za jediné možné řešení.

Dělá se mi zle, jenom si to představím

Káča se mnou od té doby ale moc nemluvila. Myslela jsem si, že to je pubertou. Každopádně jsem si asi o rok později všimla, že má na zápěstí nějaké zahojené jizvy. Někdy nosila i v létě dlouhé rukávy, široké náramky, šátek kolem zápěstí. Když jsem se jí na to ptala, tak mi řekla, že jde běhat a bude se potit, nebo si to pak dá na hlavu, aby jí na ni nesvítilo slunce. Prostě jsem si všimla až když měla zahojené jizvy. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se Káča řeže a má ostrou žiletku či náš kuchyňský nůž, nebo čím to vlastně dělá. Úplně se mi dělá zle, jenom si to představím.

Byla jsem pořád v práci, dělám na směny, měla jsem i zrovna nějakého milence a byla pořád s ním. Prostě ano, přiznávám, že jsem se Katce zrovna moc nevěnovala. Teď bych to ale ráda změnila. Dcera mě potřebuje. Chtěla prostě volnost a možnost chodit se bavit, tak ji dostala. Myslela jsem si, že jí nic nechybí, kamarády měla, ve škole jí to celkem šlo. Nenapadlo mě, že má nějaký problém.

Přivtělené duše prý způsobují schizofrenii. Co o nich víme a jak se před nimi chránit?

Sledovala jsem dceru na každém kroku a jasně nastavila pravidla

Když jsem to zjistila, udeřila jsem na ni a žádala vysvětlení. Nechtěla se bavit, pak plakala a dělala scény, jindy se zase vylhávala. Prostě peklo. Začala jsem ji hlídat. Když jsem nebyla doma, měla jasně rozepsanou práci a plán, sledovala jsem ji na každém kroku a měla nařízeno, kdy přesně může přijít nejpozději domů. Svěřila jsem se s tím mámě, ta mi napřed udělala peklo typu: „Vidíš, já jsem ti to říkala!” ale pak se snažila pomoct. Káča měla u babičky přespávat, když jsem měla noční, nechtěla jsem ji nechávat večer a v noci samotnou.

Prý to řeším dost pozdě

Celou dobu se snažím o to, aby mi dcera začala více důvěřovat a aby se mi svěřovala. Kamarádka mi řekla, že to řeším dost pozdě. Ale já se fakt snažím. Momentálně mě nezajímají žádní chlapi, ale jenom moje dcera, očividně má nějaký problém. Ptala jsem se jí, proč to dělá, jestli mi na to může odpovědět. Řekla, že se někdy cítí tak psychicky špatně, že když to udělá, tak se jí uleví. Většinou je u toho opilá. To byl další šok, osmnáct jí bylo teď nedávno a rozhodně by se neměla nějak opíjet. Ani teď, když už je plnoletá, natožpak předtím. Dceři mé kamarádky prý před časem řekla, že jakmile odmaturuje, tak odejde z domu, protože si prý se mnou nerozumí. Bylo toho už na mě moc a tak jsem vyhledala psychologickou pomoc.

K psycholožce jsem objednala Katku, jakmile to udělala znovu. Tentokrát na dost viditelném místě, ránu neskrývala, přišlo mi, že mi to dělá naschvál a že snad chce, aby to celé okolí vědělo. Střídala nálady neskutečným způsobem, příště zase vypadala, jak se cítí trapně a jak toho lituje. Už jsem na ni i křičela a vyhrožovala jí kdečím. Dostala nařízeno jít k psycholožce na termín, ale někam mi ten den utekla a tak jsem tam šla naštvaně sama. Dceru jsem asi dost vystrašila, protože jsem jí i vyhrožovala, že jí zavřu do pasťáku nebo na psychiatrii, jestli v tom bude pokračovat a nebude se mnou mluvit. Ohrazovala se tím, že už je jí osmnáct a je dospělá, takže nic z toho udělat nemůžu.

K psycholožce chodím sama

Ale dobře, že jsem k té psycholožce šla. Domluvily jsme se, že k ní budu chodit aspoň já. Abych se sama cítila psychicky lépe a pořešila si své vlastní problémy, což hodně pomůže nám oběma. Mně i Katce. Nechci o svou dceru přijít, je to jediné, co mám. Psycholožka mi taky poradila, jak s Katkou mluvit a jak k ní přistupovat. Nátlak nepomáhá, Katka se může ještě více stáhnout do sebe. Stejně tak ne výčitky a citové vydírání typu: „Co mi to děláš, ty mě tak trápíš, podívej se jak ničíš svou matku” apod. Je třeba s Katkou mluvit a všímat si jí, akceptovat ji jako osobnost, jen neakceptovat její nepřijatelné chování, vysvětlit jí různá rizika, aby si uvědomovala, že to, co dělá, není v pořádku.

Šikana ve škole může začít nenápadně. Jak pozná rodič, že se jeho dítě stalo obětí?

Slíbila jsem dceři peníze na tetování

Katka potřebuje pozornost a nebude ji mít více ve chvíli, kdy to udělá znovu a kdy já budu o to více s ní jednat s pocitem nějaké viny či selhání ve své mateřské roli. Mám si jí prý všímat jindy. To mi řekla psycholožka. Stejně tak, když to zase příště udělala, tak jsem si toho prostě už nevšímala a nepodporovala v ní její vlastní pocity viny z toho, že to dělá. Pak jsem jí navrhla, ať si třeba udělá tetování, jaké chce a řekla jí, že jí na to dám peníze, aby zakryla ty jizvy. Ale řekla jsem jí, že až to bude mít zahojené a až s tím přestane, protože jinak to nemá smysl.

Pochopila jsem, že ty děti jsou fakt nešťastné a dělají to na viditelných místech proto, aby si toho někdo všiml. Upozorňují na sebe.

Na psychoterapii jsem rozkryla dávný problém

Na psychoterapii jsem dospěla i k tomu, že se asi něco musela stát mezi ní a mým expřítelem. Tuto záležitost jsem zcela vytěsnila a neřešila, ale teď se k tomu budu muset postavit čelem. Pokud mi to dcera sama neřekne, nemůžu na ni tlačit, ale po těch letech zajdu za ním a normálně se ho zeptám. Sice nevím, jestli je to dobrý nápad, ale jsem schopná to udělat. Jestli jí něco udělal, tak mu asi nakopu do koulí tak, že na to do smrti nezapomene. Nechápu, jak jsem mohla být tak slepá a na všechno kolem kašlat. Zajímala jsem se jen sama o sebe.

Dcera může chodit k nějaké psycholožce tehdy, až bude chtít. Už je jí osmnáct, takže pokud nebude vyloženě ohrožovat sebe nebo své okolí, tak jí k tomu nemůže nikdo nijak přinutit. Já na ni ale nechci už tlačit, to by k ničemu nebylo. Pevně doufám, že se všechno urovná, dělám pro to maximum. Dcera odmaturuje, určitě si brzy najde přítele a věřím, že ji tyhle kraviny prostě přejdou. Chci, aby byla šťastná a měla lepší život než já.

Poznámka redakce: jména osob v příběhu byla pro zachování anonymity změněná.

Ohodnoťte tento článek:
4

Úplňky

Právě čtete

Renata (41): Moje dcera se řeže. Jsem bezradná a nevím, jak jí pomoct