Menu
WomanOnly
Sex a vztahy

Záhadný Stockholmský syndrom aneb když oběti milují své trýznitele

Stockholmský syndrom popisuje emoční vazbu oběti na svého únosce a trapiče. Ač je to možná pro někoho nepochopitelné, tento paradox skutečně existuje a dokonce se vyskytuje v hojné míře. Co všechno za tím stojí, proč oběti milují své tyrany a jaké podobné syndromy a experimenty známe? Čtení to bude zajímavé, ale uvařte si k němu kafe a dejte si dobrou čokoládu nebo něco sladkého na nervy – budete to potřebovat!

Co je Stockholmský syndrom?

Stockholmský syndrom představuje vazbu a závislost oběti na agresorovi. Tím může být v podstatě kdokoliv – únosce, sadista věznící své oběti celé roky ve sklepě, ozbrojený lupič v bance, který si vezme rukojmí, nebo třeba tyranský manžel, který surově zachází se svou ženou. Stockholmský syndrom se tedy může týkat i domácího násilí, anebo se objevit ve vztahu potrestaného vězně a vyšetřovatele či dozorce. Stále jde totiž o stejnou roli – pána a raba čili otroka, jak popisuje filozof Hegel ve své Fenomenologii ducha, což bychom mohli aplikovat na základní nastavení partnerských vztahů v rámci dominance a submisivity.

V případě Stockholmského syndromu se však otrok nesnaží osvobodit, vzbouřit se a pána porazit či zabít a zaujmout jeho nadřízenou pozici, ale nastává něco zcela opačného – otrok nachází ve svém postavení zálibu, pána si oblíbí a vytvoří si k němu silný emocionální vztah. Zdá se to být zcela šokující paradox, ale když se nad tím zamyslíme hlouběji, dává to smysl.

Přepadení banky ve Stockholmu v roce 1973

Stockholmský syndrom popsal poprvé psychiatr Frank Ochberg, který vycházel z případu vyloupení banky ve Stockholmu v roce 1973. Ochberg v 70. letech definoval tento syndrom pro účely FBI. O tomto případu přepadení Stockholmské banky byl také později natočen film s názvem Stockholm. Co se tehdy událo?

23. srpna roku 1973 se dva muži – Jan-Erik Olsson a Clark Oderth Olofsson (nyní Daniel Demuynck) rozhodli vyloupit banku ve Stockholmu a vzali si jako rukojmí 4 osoby. Vyjednávání trvalo 6 dnů. Po celou dobu drželi rukojmí v trezoru. Jedna z žen držených jako rukojmí – Kristin Ehnmark, navázala blízký vztah se svým věznitelem Olssonem. Protože trpěla klaustrofobií, zločinec ji s provazem kolem krku vyvedl z trezoru a ještě jí půjčil svůj svetr. Později, když mělo dojít k odsouzení lupičů, se jej žena velmi zastávala.

V kauze Stockholmského vyloupení banky se také hovořilo o možné sexuálním vztahu či znásilnění mezi obětí Kristin Ehnmark a Erijen Olssonem. Právě u této ženy poprvé došlo k popsanému Stockholmskému syndromu. Kristin si vytvořila k Olssonovi paradoxní emoční vztah a její pozdější chování v celém tomto případu to jasně naznačovalo. Tato žena však není jediná, a i když Stockholmský syndrom postihuje převážně ženy – protože právě ty se stávají oběťmi násilí, objevily se také případy u mužů.

Film Stockholmský syndrom natočili i Češi – je o něčem jiném

Film Stockholmský syndrom z roku 2020 natočil režisér Dan Svátek. Jde o dobrou českou detektivku, která však nemá se Stockholmským syndromem až tak společného – a s případem vyloupení banky, který se udál ve Stockholmu, už vůbec. O něm je film s názvem Stockholm z roku 2018 a popisuje to, co se tenkrát v roce 1973 skutečně odehrálo. Film Stockholm natočil americký režisér Robert Budreau.

Proč ke Stockholmskému syndromu dochází?

Některé oběti nechtějí svého trýznitele opustit, pláčí a truchlí po něm, když je uvězněn, anebo když zemře. A některé ženy se dokonce i za svého věznitele provdají nebo s ním naváží milenecký vztah. Oběti mají až překvapivě často tendence omlouvat chování pachatele a zlehčovat skutečné utrpení, jakému byly vystaveny. Stockholmský syndrom se týká opravdu mnoha žen, odborníci na základě výzkumu uvádějí, že k němu dochází přibližně ve 27 % případů. Proč se to děje?

Pokud uplyne nějaký čas, kdy je oběť zcela závislá na agresorovi, v rámci přežití a pudu sebezáchovy hledají cestu, jak toho člověka pochopit a jak se k němu přiblížit. Protože se často oběť stává závislým dítětem, kterému zůstanou pouze jeho primitivní biologické potřeby, nastává neskutečná vděčnost k vězniteli, který se například uvolí k tomu, že dá oběti napít či najíst. A jakmile se začne oběť identifikovat s pachatelem, staví se automaticky na jeho stranu proti zákonu, proti policistům a proti všem, kteří mu chtějí ublížit a vrátit vše zase do původního stavu.

Psychiatr Ochberg v článku z roku 2019 pro New York Post uvádí: „Někdo je držen jako rukojmí a hrozí mu smrt. Lidé jsou v takové situaci, že je to vrací do dětství: nemohou jíst, nemohou mluvit, nemohou se hýbat a co přiznávají, když je lépe poznáte, že nemohou ani používat toaletu bez svolení. Jsou zkrátka jako dítě. A stejně jako dítě se stávají zcela závislými na jiné osobě.”

Důvodem proč ke Stockholmskému syndromu dochází může být tedy takzvaná naučená bezmoc a závislost na člověku, který je jediný zodpovědný za náš život a naše potřeby. A jen díky němu a jeho vůli vlastně můžeme vůbec přežít. Tato silná vazba vysvětluje pevná a obtížně roztržitelná pouta mezi týranými dětmi a jejich rodiči, týranými ženami a jejim manželi – celoživotními partnery, pro které po jejich smrti truchlí, a také mezi oběťmi pohlavního zneužívání a sadistického mučení, které třeba trvalo několik let. Patří zde třeba i členové sekt nebo váleční zajatci.

Natascha Kampusch a její svědectví o 3096 dnech

Jednou z mediálně známých obětí, která veřejně vystupuje, je Rakušanka Natascha Kampuschová, která byla unesena ve svých 10 letech. Únosce Wolfgang Priklopil, který si z ní chtěl vychovat ideální partnerku, ji veznil po dobu 8 let. Kampuschová utekla dne 23. srpna 2006 z jeho zahrady k sousedům, kteří zavolali policii. Ještě týž den Priklopil spáchal sebevraždu a skočil pod vlak. Natascha Kampuschová však pro svého únosce truchlila a zpočátku se jeho chování zastávala. Teprve později přiznala další skutečnosti, včetně sexuálního zneužívání.

O svém věznění Natascha Kampusch napsala knihu s názvem 3096 – číslovka značí počet dnů jejího věznění. V roce 2013 byl také o jejím případu natočen film. Kolem celé této kauzy ale ještě stále existuje spousta nejasností a Natascha Kampuschová některá ze zjištěných obvinění vůči Priklopilovi jednoznačně odmítá.

Herečka Patty Hearst jako žena vůdce zločinecké bandy

Další ukázkovým případem je kauza 19 leté dcery tiskového magnáta Patty Hearst, která byla unesena v roce 1974 mafiánskou loupežnou organizací. Nejprve byla vězněna a týrána, údajně také znásilňována vůdcem bandy – k němuž si vytvořila pouto. Nakonec se ale k organizaci přidala a podílela se na jejich zločinech i na ozbrojené loupeži, při které přišli o život lidé. Za to byla Patty Hearst odsouzena na 35 let natvrdo. Později jí však byl trest snížen na 7 let, a posléze jí prezident Bill Clinton udělil milost.

Důvodem bylo přezkoumání celé její situace a zjištění faktu, že se zřejmě stala obětí Stockholmského syndromu a jednala pod nátlakem, nebo měla zkrátka vlivem velkého stresu zcela vymytý mozek. Tato otázka je ale sporná, existují totiž domněnky, že její vztah s vůdcem zločinecké organizace byl dobrovolný a že se na zločineckých akcích podílela z vlastní vůle, nikoli pod nátlakem.

Patty Hearst je herečka, která napsala autobiografickou knihu a na motivy jejího příběhu byl také natočen film. Po propuštění z vězení se provdala za policistu, který byl v blízkosti jejího případu – což opět může být další případ Stockholmského syndromu a vzniklé vazby mezi trestancem a policistou.

Oběť a agresor = intimní pevné pouto

Těchto případů bylo popsáno opravdu mnoho. Oběti byly ještě dětmi, byly vězněny, mučeny a znásilňovány či jinak sexuálně trýzněny po celé roky ve sklepeních, byly tajně schovávány a zůstaly jim pouze základní biologické potřeby a touha přežít.

Mnohé ženy i svým trýznitelům porodily děti. Někteří agresoři byli ženatí a kromě nezletilé otrokyně ve sklepě měli doma i manželku, která o tom všem například věděla. Někdy se dlouhodobým bitím a ponižováním u člověka vytváří jakýsi masochismus, který i ve svém dalším pozdějším životě vyžaduje. Spousta obětí se z týrání nikdy nevzpamatovala a nemůže žít normální život, přesto řada z nich na své trýznitele nedá dopustit. Tento zvrácený model vlastně vypovídá také něco o tom, jakým způsobem zvládáme přijímat role, které jsou nám přidělovány a jak snadno se může dobro stát zlem a naopak.

Stanfordský experiment a sadismus v přímém přenosu

Příkladem může být například také vězeňský experiment nazvaný jako Stanfordský experiment, který zorganizoval v roce 1971 Philip Zimbardo. Cílem experimentu bylo dokázat, že chování člověka silně ovlivňuje prostředí, ve kterém se nachází, a také rolí, která je mu přidělena. Tento etický experiment se však totálně zvrhnul. K jeho provedení bylo vybráno 12 věznitelů a 12 vězňů – a byly jasně stanoveny role. Jak asi myslíte, že to dopadlo?

Po 6 dnech musel být experiment na popud Zimbardovy nastávající manželky předčasně ukončen. Většina z dozorců začala vykazovat značně sadistické choutky a týrání vězňů se stalo neúnosným, dva z vězňů museli být pro velké projevy stresu z experimentu již předtím vyloučeni. Vězni se sice pokusili o vzpouru proti nelidskému zacházení, ale nevyšla jim. Zimbardo do ničeho nezasahoval a neozval se ani proti největším krutostem. V lidech, kteří se ocitli v pozici moci se okamžitě projevila jejich temná stránka a veškeré hranice i osobnostní rysy šly stranou. Experiment potvrzuje to, že v konkrétním prostředí může snadno dojít k převrácení hodnot a ztrátě povědomí o tom, kde jsou hranice dobra a zla.

Limský syndrom versus Stockholmský syndrom

Opakem Stockholmského syndromu je Limský syndrom, jehož podstatou je vytvoření vazby agresora ke své oběti. Německý psycholog, sociolog a filozof Erich Fromm ve své knize Anatomie lidské destruktivity cituje kulturní antropoložku Ruth Benedictovou, která zapsala vyjádření jednoho z ostrovních obyvatel přírodních národů: “Chceme-li někoho zabít, sblížíme se s ním, jíme, pijeme, spíme, pracujeme a odpočíváme s ním, třeba i po několik měsíců. Čekáme na vhodný okamžik. Nazýváme ho přítelem.”

Ohodnoťte tento článek:
5
Diskutovat

Úplňky

Právě čtete

Záhadný Stockholmský syndrom aneb když oběti milují své trýznitele