×
WomanOnly

Slídič, šmírák, voyér. Jak se žije s deviací, jejíž příčina nebyla dosud odhalena?

Voyerismus, kdo je voyer

Zažitá představa o slídičích, kteří okupují dámské šatny na plovárnách či milující se páry v lese (sotva na jaře uschnou meze) se vlastně ani moc neliší od skutečnosti. Kdo je to vlastně voyér, skoptofil neboli slídič a jak se taková deviace přesně projevuje? Odkud pochází pojem voyeurismus a jak tato úchylka ovlivňuje život voyéra? Dá se voyeurismus léčit?

Voyeurismus, skoptofilie, slídičství – o co jde?

Termín voyeurismus pochází z francouzského slovesa voir (vidět) a pojí se s ním zajímavá historie. Některé francouzské nevěstince, obzvláště ty pařížské, nabízely již v 19. století speciální službu, kdy zákazníci mohli dírou pozorovat svlékající se ženy či souložící páry. Nešlo však o nějaké chudé muže, kteří neměli peníze na styk s prostitutkou. Naopak – většinou šlo o majetnější a dobře platící zákazníky, kteří zkrátka měli takovouto výstřední sexuální potřebu. Těmto zákazníkům se říkalo voyeři, a právě podle nich byla později pojmenována tato sexuální deviace. Lze se však setkat i s jinými názvy: skoptofilie (z řeckého skopeō = pozorovat), skoptolagnie, mixoskopie (zde se jedná o jakousi odnož voyeurismu, spočívající v pozorování souložících párů) a mimo jiné se někdy používá i pojem slídičství.

Sexuální deviace, fetiš nebo „kink“?

To, že někoho z nás vzruší akt skrytého pozorování svlékajícího se objektu, hned ještě neznamená, že máme sexuální poruchu. Záleží totiž na míře. V angličtině existuje skvělé rozlišení mezi fetišem a takzvaným kink, což lze volně přeložit jako ujetost či úchylku, avšak nikoli v pejorativním slova smyslu. Rozdíl spočívá v tom, zda daný člověk bere určitou aktivitu jako pouhé zpestření svého sexuálního života (pak se jedná o pouhý kink) nebo zda se člověk bez dané aktivity nedokáže naplno uspokojit (pak už je to fetiš či sexuální porucha).

Podívejme se nyní na voyeurismus jakožto na sexuální poruchu. Psychologové jej dnes řadí mezi takzvané parafilie – jedná se varianty sexuality, které jsou považovány za nenormální, a spadá sem například i exhibicionismus, sadismus, masochismus či pedofilie. Ze všech parafilií je však voyeurismus jednou z těch nejméně probádaných.

Kdo je voyér a jak poznat voyeurismus?

Aby byl jedinec diagnostikován jako voyeur, musí splňovat dvě základní podmínky. První podmínkou je to, že jedinec alespoň po dobu půl roku zažívá opakovaně intenzivní sexuální vzrušení ze skrytého pozorování nahého, svlékajícího se či sex provozujícího objektu. Sám u toho může a nemusí onanovat. Zároveň má jedinec o tomto aktu pozorování fantazie. Důležité je i to, že pozorovaný objekt vůbec nic netuší, čímž se voyeurismus zcela odlišuje od exhibicionismu.

Druhou podmínkou je to, že voyeurismus jedinci způsobuje problémy v profesi, v osobním a sociálním životě apod. Když už voyeur jednou skončí u sexuologa, často si sám uvědomuje svou sexuální poruchu jako problém, kterému vlastními silami nedokáže čelit. Jakkoli si může po každém voyeurském činu namlouvat, že to už nikdy neudělá, sexuální touha u něj časem převáží a on se jí musí podřídit.

Život voyeura. Lákají ho nezatažené žaluzie v temných uličkách

Jak může voyeurismus ovlivnit život jedince? Je poměrně snadné si představit různé důvody. Situace, kdy můžeme někoho sledovat při intimních chvílích, se nenaskýtají snadno. Voyeur například může prochodit celý večer po městské čtvrti, než nakonec narazí na to „správné“ okno do koupelny a uspokojí svou sexuální touhu. Voyeuři sice často mají vytipované určité domy nebo dívčí internáty, avšak přesný čas mnohdy odhadnout nelze. Voyeur se pak domů vrací pozdě v noci a nevyspí se do práce. Samozřejmě je zde i neustále riziko, že bude voyeur přichycen při činu, ačkoli pro mnohé z nich je toto riziko prozrazení dokonce zdrojem samotného vzrušení. Ale i kdyby voyeur nebyl nikdy dopaden policií, může být ve svém městě považován za podivína, co obchází ulicemi a nakukuje do rozsvícených oken. Zkrátka slídil.

Nepředstavujme si však hned všechny voyeury jako nějaké osamělé asociální podivíny, kteří pod rouškou noci onanují v otrhaném kabátě u dívčích internátů. Může jít o lidi z jakékoli sociální vrstvy. Voyeři mohou mít dobré společenské postavení, partnera, a dokonce i děti. Jde však o to, že je běžný pohlavní styk nedokáže naplno uspokojit. V takovém případě často vedou dvojí život, jeden před rodinou a přáteli, druhý onen voyeurský. Pod různými záminkami a koníčky pak opouštějí své domovy, aby uspokojili své touhy. Může jít o venčení psa, běhání, nebo třeba astronomii či fotografování. Pro některé z nich se takový dvojí život brzy stane peklem a sami se dobrovolně obrátí na odbornou sexuologickou péči.

Léčba voyeurismu – od elektrických šoků přes kastraci k terapiím

V minulosti byl voyeurismus chápan jako nebezpečná deviace, podobně jako například homosexualita nebo transvestitismus. Tomu mnohdy odpovídal i způsob léčby, která byla z dnešního pohledu poněkud drastická. V odborné lékařské literatuře je například popsána léčba z roku 1971 – jistého mladého muže léčili pomocí elektrošoků. Vše probíhalo tak, že mu lékaři promítali sérii snímků s voyeuristickou tématikou a zároveň mu do kotníku pouštěli silný elektrický proud.

Tato metoda se nazývá „averzivní podmiňování“ a princip této metody je velice jednoduchý – cílem je, aby si pacient spojil své voyeurství s bolestivým elektrickým šokem, čímž si má na voyeurismus vytvořit averzi. Tato sezení se opakovala po dobu dvanácti týdnů a jak lékaři sami popsali, u pacienta skutečně vymizela potřeba „slídit“ a přestal i masturbovat u voyeuristických fantazií.

Styď se, šmíráku!

Z roku 1970 pochází podobný typ léčby, který lékaři nazvali „shaming therapy“. Namísto promítání tematických snímků tentokrát pacienta rovnou posadili před polopropustné zrcadlo, za kterým se někdo svlékal, a místo elektrošoků si jej odborníci následně vzali pěkně na kobereček a vyvolávali v něm hanbu a stud nad svým chováním. I tahle léčba podle lékařů zabrala, ačkoli jednou během následujícího půl roku se léčený muž přece jen neudržel.

Podobně jako u jiných sexuálních delikvencí, i u voyeurismu se občas používala kastrace, ať už chirurgická či chemická. Zde jde jednoduše o to, že se kastrací sníží sexuální apetit a pacient má pak větší kontrolu nad svým chováním. Zde se však nabízí otázka humánnosti a etičnosti takovýchto zákroků a ve spoustě zemí světa, včetně Česka, je dnes už nedobrovolná kastrace zakázána. Kromě toho, ani kastrace není ve všech případech stoprocentní ochranou proti recidivě.

Mnohem humánněji se jeví terapie, která se v případě voyeurismu začala hojněji používat až se začátkem tohoto století. Terapeut s pacientem probere jeho sexuální zkušenosti, znalosti a zájmy a následně s ním vyvine i preventivní plány, aby nepodlehl svým nutkáním k recidivě.

Příčiny voyeurismu neodhaleny

Psychologové se dodnes neshodnou, co voyeurismus způsobuje, ani neexistují uspokojivé výzkumy, jež by určily četnost voyeurismu v populaci. Jeden dotazníkový průzkum, který proběhl v roce 2007 na studentech dvou kanadských univerzit, například ukázal, že 83 % mužů a 74 % žen by provozovalo voyeurismus za předpokladu, že by měli naprostou jistotu, že je nikdo nechytí.

Pokud by riziko odhalení bylo 25 %, pak by voyeurismus praktikovalo 65 % mužů a 53 % žen. To však ještě vůbec nic nevypovídá o skutečném voyeurismu jakožto sexuální poruše, která je diagnostikovatelná. Vypovídá to snad jen o tom, že se člověk zkrátka rád podívá. Kolik lidí je však na této podívané závislých, to už se těžko odhaduje, neboť na rozdíl od jiných parafilií bývá voyeur zřídkakdy dopaden.

Pokud vás téma voyeurství zaujalo a rádi čtete, pak nelze nedoporučit krátkou novelu od italského mistra psychologických románů Alberta Moravii: Voyeur aneb Muž, který se dívá (u nás vyšlo 1994 v nakladatelství Jan). Hlavní postavou je pětatřicetiletý profesor literatury, který má smyslnou manželku, chlípného otce, pořádný oidipovský komplex a především „žije hlavně zrakem“. Víc už snad ani není třeba dodávat.



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*