×
WomanOnly

Jak poznat manipulátora? Někdy to ženy zjistí až po letech manželství, říká psycholožka

Jak se rozejít s klukem, jak poznat manipulátora

„Pokud ke mně přijdou klienti s tématem problematické komunikace, často slýchám výrok typu: Mnoho let jsem žila s manipulátorem, pochopila jsem to ale až za hodně dlouho. Kdybych měla stručně a výstižně definovat, co to manipulace vlastně je, nazvala bych ji nečestným komunikačním procesem, který je většinou zastřenou agresivitou nebo pasivitou. Manipulativní člověk se snaží dosáhnout toho, co chce, oklikou, apelováním na morálku, pocity viny a podobně,“ říká vztahová psycholožka PhDr. Jitka Douchová. Jak poznat manipulaci a jak se jí bránit prozradila v našem rozhovoru. Nechybí ani poutavý příběh z manželské poradny.

Co je to tedy manipulace? Existuje nějaká definice manipulace?

Manipulace je v rámci partnerské, ale i obecně mezilidské, komunikace nejčastěji skloňovaným tématem. Ačkoli je to velmi často používaný termín, málokdy bývá zneužívaný, jako je tomu třeba u pojmu „deprese“, který bývá často zaměňován za pouze krátkodobé psychické rozladění, smutek a splín. Přestože je manipulace jasně definovaná, oběť manipulace rozpozná, že je obětí většinou až po docela dlouhé době. Takže o manipulaci, přestože ji všichni známe, nemusíme vůbec vědět a ani v nejmenším netušíme, že se to týká i nás.

Cílem manipulace je přimět toho druhého k tomu, aby se choval tak, jak manipulátor chce a potřebuje, neboli vlastní vítězství na úkor druhého, nikoliv spolupráce.

Myslím to s tebou přeci dobře…Víte, jak odolávat manipulaci?

Manipulace tedy velmi často probíhá skrytě. Co člověku může pomoci otevřít oči?

Protože je manipulace na první pohled skrytý manévr, není dlouho její destruktivní dopad na kvalitu vztahu hned viditelný. Pokud již ve vztahu dochází u jednoho (u oběti) k rozpoznání psychického a citového diskomfortu, stále ještě chybí dost kroků k tomu, aby si oběť uvědomila, že se stala obětí manipulace.

K nejčastějším typům manipulace patří manipulace do pocitů viny. K typickým častým výrokům patří např.: „Za všechny problémy v našem manželství můžeš ty/tvoje matka/tvoje dítě z prvního manželství/ tvoje neschopnost/tvoje věčná žárlivost/…! “ Zkrátka oběť je kategorickými výrazy jako „všechno“, „nikdy“, „vždycky“ atd. vedena nekompromisně k přijetí toho, že je zodpovědná ona sama, nebo ti druzí, za partnerskou krizi, za průběžné problémy.

Manipulátor neoznačuje jako viníka sebe, ale ty druhé, protože on sám se většinou staví do pozice nositele morálních a jiných norem. Právě proto, že bývají často používány obecně uznávané a společensky zdůrazňované hodnoty, se ten, kdo je manipulován, ocitá v koutě a je stále znovu a znovu nucen zpytovat své svědomí. Velmi častým manévrem pro vyvolání pocitu viny je také útok na emoce velmi silného kalibru v podobě citového vydírání, poukazování na povinnost a nutnost pomoci a chovat se podle přání a životní potřeby manipulátora. Z pasti citového vydírání se dostat ven je opravdu hodně těžké.

Proč si narcističtí lidé rádi hrají na oběti a dokáží tak s námi snadno manipulovat?

Jen pár příkladů: „Bez tebe nemůžu žít, jestli mě opustíš, zabiju se…“, „Je tvoje povinnost se o mě starat, jestli to nechápeš, ostatní tě odsoudí, protože to vidí úplně každý, jak jsem bezmocná, přestože jsem tvoje žena/matka/“ atd.

Jak tedy poznat manipulátora? Jaká je osobnost manipulátora?

Ten, kdo disponuje vlastní zdravou sebedůvěrou, dokáže komunikovat s druhým asertivně, otevřeně a konstruktivně. Dokáže fungovat dobře ve vztahu díky umění udržovat jej ve vyvážené a vyrovnané podobě, disponuje darem empatického naslouchání, umí podávat druhému taktně, byť otevřeně, svou kritiku. Vztah dvou rovnocenných lidí, kteří se respektují, a to i ve svých odlišnostech, poskytuje oběma šanci na vzájemnou důstojnost a kvalitu vztahu i ve vypjatějších konfliktních situacích. Člověk, který manipuluje druhými za cílem osobního zisku, nemůže být vyrovnaná harmonická osobnost.

Manipulátorem bývá naopak většinou ten, kdo má se svou sebejistotou problémy, má svá slabá místa jasně identifikována, ale nedokáže si je nahlas přiznat, proto používá strategické zbraně s cílem získání manifestní mocenské převahy nad tím druhým. Neboli manipulace je o potřebě získání vlastní moci postranními cestičkami. K slabosti a vnitřní nejistotě patří i závislost na tom druhém, ale nepřiznaná nahlas. Manipulátor je zastřeně sebestředný, sobecký, neumí naslouchat druhým. Často se odvolává na obecné normy a prezentuje se jako ten, kdo je zosobňuje.

Kdo se nejčastěji stává obětí manipulátora?

Tak, jako mohou být určité typy osobnosti manipulátory, a jiné nikoliv, i obětí manipulátora se stávají spíše lidé s určitými typickými rysy. Obětí manipulace se stávají ti, kteří se podceňují, mají pečující tendence, bývají morálně čistí, myslí víc na potřeby druhých, než na své vlastní, spíš bývají submisivní. Zdroj těchto rysů musíme hledat již v dětství, s ním je hodně spojeno naše sebevědomí a vnitřní vyrovnanost.

Jaké manipulativní techniky manipulátor používá?

Existuje mnoho manipulativních technik a v průběhu života se do určité míry mohou měnit. K nejčastějším patří pláč, křik, výčitky, moralizování, lichotky, odkazování se v konkrétním rozhovoru na obecné pravdy, trefování se do slabých míst oběti nebo střídání metody „cukru a biče“, což znamená střídání vyděračských etap v životě partnerů s etapami, kdy se vše zklidní a vypadá to harmonicky, bezproblémově. Je zajímavé kolik obětí na chvíle biče rychle zapomene ve chvílích cukru a podléhá znovu a znovu iluzi o tom, že jejich manželství je vlastně hezké a má šanci na další pokračování.

Výkladový slovník pro ženy: Co si muži myslí, když ženám říkají miluji tě?

Můžete třeba uvést nějaký příklad z vaší manželské poradny?

Jako příklad mohu uvést klientku žijící v nespokojeném manželství 25 let. Přestože je to dnes úspěšná a atraktivní žena, která by mohla být emancipovaná, samostatně se rozhodovat a žít svůj život podle svých představ, opak je pravdou. V dětství zažívala na základní škole šikanu, měla nadváhu, brýle, nebyla nijak zvlášť hezká, ostatní spolužáci pak k ní již přidávali další a další pejorativní přívlastky. Dětství vnímá jako nejsmutnější a nejtěžší životní období, byla černou ovcí třídy, jejím obětním beránkem. Neměla se komu svěřit, rodiče na ni neměli čas, s matkou nikdy neměla důvěrný vztah, neměla kamarádky, byla osamělá navenek i uvnitř a věřila všemu, co se o ní ve škole říkalo.

Až středoškolská studia ji osvobodila, přišla jako nová do nového kolektivu, bylo to pro ni vydechnutí, euforie, pocit svobody, snažila se s tím experimentovat ve svůj prospěch, ale nakonec ji stejně dál doháněly vzpomínky na osamělou pozici nežádoucího spolužáka ve škole a začala na svou obranu používat vzdor, povýšenost a tvrdohlavost. Aby nebyla sama, přijala vztah, který se jí nabízel, aniž by o dotyčného – současného manžela, měla zájem. Chtěla vztah několikrát ukončit, ale nedokázala to udělat, nežila svůj život, ale život, jaký byl od ní očekáván druhými – partnerem, rodinou.

Jak z toho ven? Jak prolomit očekávání druhých a žít si svůj život, když se ten člověk třeba za to pak viní?

„Nikdy jsem nedělala to, co bych chtěla já, byla jsem ovlivnitelná jinými,“ říkala. V manželství nebyla šťastná, ale pro svou nerozhodnost a věčnou manželovu manipulaci, o níž nevěděla, nikdy neodešla. Vše v manželství obětovala manželovi a rodině. Manželův věčný apel na svatou povinnost uchovat rodinu jí zcela prostupoval. Na jakékoliv její občasné odstředivé tendence zněla vždy slova: „Na to nemáš právo“, „Slíbili jsme si, že spolu zestárneme, budeme spolu v dobrém i zlém“. Manžel zná velmi dobře její slabá místa a kdykoliv potřebuje, využije jich, manželku zraní a opět ji dostává do pozice té slabé a bezcenné, jakou byla jako malá a dospívající.

Jak dětství ovlivňuje náš pozdější milostný život? Odpovídá psycholožka Jitka Douchová

Je jedno, že má velmi dobrou profesní kariéru a rozvinula se za těch 25 let do nové, jiné osobnosti. Tou je venku, ale doma vždy podléhá. Před několika lety chtěla opravdu definitivně odejít. Neodešla. Manžel, který ji předtím psychicky vlastnil a ponižoval, nedával najevo lásku a v ničem jí nepomáhal, ji začal citově vydírat. Psychicky se zhroutil, nebyl schopen chodit do práce, 2 týdny ležel v posteli a plakal, prosil, mluvil o tom, že bez ní pro něj život nemá cenu, takže si ho vezme.

„Nemohla jsem kopnout do někoho, kdo zcela slabý ležel na zemi,” řekla mi tato klientka. Takže v manželství zůstala. Teď již ale konečně ví a pochopila, že byla jeho odvoláváním se na nutnost držení se obecných morálních norem zneužívána. Proto se dokázala vzepřít a je rozhodnuta odejít, potřebuje přesto potvrzení partnerského psychologa, autority zvenčí, že na to opravdu právo má. Právo na svůj vlastní život. Je to jeden příklad za mnoho jiných podobných.

Jak prohlédnout manipulaci a jak se jí bránit?

K prohlédnutí, neboli rozkrytí toho, oč se opravdu jedná, potřebuje ten, kdo je manipulován, narovnat záda a hlavu nosit vzpřímeně, naslouchat nejen cyklicky se opakujícím mocenským požadavkům partnera/partnerky, ale naslouchat i sám sobě, věřit sám sobě, být si vědom svých kvalit a hodnot. Pokud rozpoznáme manipulační pasti, můžeme využít nejrůznějších technik asertivního chování, které hledá optimální rovnováhu mezi agresivitou a pasivitou.

Jak být asertivní? Není to jen o umění říct ne

Nejedná se jen o získání sociálních dovedností ohledně umění říkat NE, umění přijmout kritiku a převést ji do konstruktivní roviny hledání její podstaty, umění naslouchat, umění otevírat své emoce a pojmenovávat je nahlas. Asertivita je životní filozofie, vycházející z vlastního sebepoznání a pozitivní sebeakceptace.

Pro všechny, kterým to zatím nejde, vřele doporučuji skvělou publikaci MUDr. Jána Praška Asertivitou proti stresu, kterou vydalo nakladatelství Grada. V tomto ohledu neznám lepší knihu, není to teorie, je to kniha, která nás vede prostřednictvím různých cvičení a návodů k vlastní sebereflexi více k sobě, a tak k přiznání si práva na svou osobní svobodu, aniž bychom ji upírali komukoliv jinému. Tato kniha nás může interaktivním způsobem doprovázet životem vlastně pořád.

PhDr. Jitka DouchováPhDr. Jitka Douchová (*1959)

  • rodinný a manželský poradce od roku 1982
  • lektor mnoha kurzů – psychoterapeu­tických, sebezkušenostních i komunikačních, kurzů věnujících se oblasti osobnostního vývoje, kurzů se zaměřením na rozvíjení a kultivaci partnerských vztahů
  • jako psycholog dlouhodobě spolupracuje s médii (TV, rozhlas, tištěné i online magazíny)
  • více než 16 let vede vlastní psychologickou poradnu na specializovanou na partnerské vztahy na www.idnes.cz
  • www.jitkadouchova.cz

4.4/5 - (17 votes)
4.4/5 - (17 votes)


Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*