Hypochondrie jako psychická porucha – jak poznáte, že jste hypochondr?

Mnohdy se setkáváme s pejorativním a výsměšným označením „hypochondr“ pro člověka, který je prostě často nemocný. Víte však, jak se skutečná hypochondrie projevuje? Co jsou její příčiny a jak se dá léčit?

Hypochondři nejsou pouze simulanti, ale často trpí reálnou úzkostí

Porucha zvaná hypochondrie se řadí mezi úzkostné poruchy, nebo také do somatických poruch, které se vyznačují poruchou vnímání a poznávání. Jde o přehnané a intenzivní sebepozorování zdravotního stavu. Hypochondr má tendenci reagovat na počáteční vjemy negativním způsobem a tyto vjemy pak ve své mysli dále rozšiřuje o paranoidní scénáře různých závažných onemocnění. Jde o zaujatou představu, že daný člověk je vážně nemocný na základě běžných tělesných pocitů jako je například drobná vyrážka, kterou si hned vyloží jako příznak vážné nemoci, obyčejný kašel, v kterém však unáhleně spatřuje tuberkulózu, nebo třeba příliš hlučný žaludek při trávení. Hypochondr těmito stavy skutečně trpí, i přestože lékařské vyšetření ukáže, že je zcela zdráv. Často také hypochondři sdělují očekávání nemoci své rodině a přátelům.

Lidé, kteří trpí hypochondrií, mají také často diagnostikovány jiné psychické poruchy jako je bipolární porucha, obsedantně-kompulzivní porucha (OCD), popřípadě klinická deprese. Z tohoto důvodu je pak těžké rozlišit, zda se jedná o samotnou hypochondrii, nebo o doprovodný symptom jiného duševního onemocnění. Abychom toto dokázali rozeznat, je třeba se dívat na specifické okolnosti. Lidé trpící OCD  se například často obávají, že onemocní, popřípadě že nakazí své blízké, kdežto hypochondr se obává nemoci samotné, popřípadě smrti. Tento rozdíl je způsoben odlišnými psychickými podmínkami, které lze nalézt již v útlém dětství hypochondra.

Syndrom explodující hlavy, chodící mrtvoly nebo cizí ruky. Znáte je?

Proč se z člověka stane hypochondr?

Jak už tomu u duševních chorob bývá, přesné příčiny hypochondrie nejsou zcela jednoznačné, nicméně podle psychologů hrají roli určité faktory a vlivy, které na člověka působí již v dětství, popřípadě v rané adolescenci. Za jednu z příčin hypochondrie se považuje špatná zkušenost s vážným onemocněním v dětství – mohlo se jednat o onemocnění vás samotných, ale klidně i někoho blízkého v rodině. Tato zkušenost v raném dětství pak vyvolává přehnané úzkosti z pociťovaných tělesných vjemů. To jsou však méně časté případy. Nejčastěji se z dítěte stane hypochondr vlivem rodinných vztahů a traumat z nich plynoucích.

Jeden (či oba) z rodičů mohl mít narcistní poruchu osobnosti a nevěnovat dítěti tolik potřebnou pozornost. Pro takové dítě je pak hypochondrie jedním z nástrojů, jak na sebe přitáhnout pozornost, aby mu rodič věnoval svůj čas a lásku. Další možností vzniku hypochondrie je přehnaná starost jednoho z rodičů, ať už o sebe, o dítě, nebo o někoho blízkého v okolí dítěte (zde se také může jednat o narcise, neboť přehnanou starost má právě kvůli tomu, aby v dítěti rodič vyvolal zpětnou vazbu a péči). Následně tak svým přístupem v dítěti vyvolává zrcadlové chování. Hypochondrii také může vyvolat zneužívání, psychické či fyzické týrání v dětství nebo dlouhodobé vystavení stresu, na což dítě bude reagovat právě tím, že onemocní a touto nemocí takříkajíc přeruší stresový stav. Nepříjemným situacím se pak pravidelně bude vyhýbat nemocí.

Psychoanalytický profil hypochondra

U hypochondrů, na rozdíl od lidí s jinou duševní poruchou, se bude projevovat hypochondrie jako obranný mechanismus. Nejedná se o skutečnou neurózu, jako spíše o vnitřní osobnostní konflikt a hypochondrie je pak symptomem tohoto konfliktu.

Jeden ze současných psychoanalytiků Nissen považuje projevy hypochondrů za mechanismus, jak se bránit otevření traumatických zážitků. Jakmile totiž hypochondr potenciální nemocí překryje traumatický zážitek, zároveň ho touto reakcí vytlačuje ze svého vědomí a prožívání.

Další mechanismus hypochondra vysvětluje psychoanalytička Rupprecht-Schampera, která nemoc u hypochondra chápe jako druh symbolické komunikace. Hypochondr prostřednictvím nemoci komunikuje s druhým člověkem – je to v podstatě druh nevědomé manipulace. Z počátku hypochondr v druhém vyvolává starostlivé a znepokojené reakce, což obnovuje v hypochondrovi vitalitu, kterou však musí další nemocí stáhnout zpět, aby mohla být manipulace efektivní. A takto se mechanismus u hypochondra neustále opakuje.

Numerologie a význam čísel. Jak ovlivňují naši povahu i zdraví?

Několik klíčových znaků, jak poznat, že jste hypochondr

• Jste velmi zaujatí tím, že máte nebo dostáváte závažné onemocnění bez zjevných či prokázaných příčin.
• Připadá vám, že vás váš lékař málo ujišťuje o dobrém zdravotním stavu, a to i přes negativní výsledky testů.
• Často kontaktujete svého lékaře a domlouváte s ním kontroly; popřípadě se vyhýbáte lékařskému vyšetření z obavy, že byste byli nemocní.
• Máte obavy, že lehké příznaky či tělesné projevy znamenají vážné onemocněním.
• Neustále máte tendenci přemýšlet nebo s někým mluvit o svém zdraví, případně o nemocích.
• Často kontrolujete své tělo, zda neprojevuje známky onemocnění.
• Máte tak velký strach z onemocnění, že vám znemožňuje normálně fungovat.
• Vyhýbáte se lidem a činnostem, které by mohli podle vašeho úsudku způsobit onemocnění.

Jaké možnosti léčby existují?

Předcházet chorobné úzkostné poruše lze vyhledáním včasné odborné pomoci, která zastaví zhoršování příznaků. Pokud je člověk více náchylný ke stresu, měl by si osvojit techniky, které jeho stres umenší a naučit se efektivně relaxovat.

Nejrozšířenější léčbou je kognitivně-behaviorální terapie (KBT). Ta se zaměřuje na poruchy vnímání a chování, které jsou chápány jako naučené reakce. KBT sice neléčí samotnou příčinu, nicméně zmírňuje příznaky a snižuje obavy hypochondrů. V tomto druhu terapie se hypochondr učí rozpoznávat falešná přesvědčení, zkouší jim porozumět a rozklíčovat je, aby se mohl zbavit úzkosti. Zaměřuje se především na aktuální stav – neřeší minulé prožitky, pouze sleduje myšlenky, které předchází naším emocím. Emoce totiž mají za následek psychosomatické projevy, na něž konkrétně hypochondr reaguje přítomnou úzkostí.

Součástí behaviorální terapie u hypochondrie je také expoziční terapie, která hypochondra postupně vystavuje situacím, jež v něm vyvolávají úzkost – u hypochondrů se nejčastěji vyvolává imaginace tělesných prožitků nemoci, popřípadě představ o vlastní smrti – a dále pak terapeut postupně pracuje s klientovým chováním.

4 rady, jak žít s hypochondrem

Další možnosti léčby hypochondrie

Po úspěšném zvládnutí kognitivně-behaviorální terapie, která je sice krátká, ale zato intenzivní, je vhodná další psychologická podpora. Můžou jí být i jiné psychologické terapie jako je například psychoanalýza, která se snaží identifikovat hlubší problémy.

Pokud je hypochondr ve stavu, kdy má silné úzkosti či deprese, předepisují se farmakologické léky jako jsou antidepresiva, ale to až v krajnějších případech.

U hypochondrů je léčba zdlouhavá, neboť nejsou schopni uznat, jak velkou roli úzkost hraje v jejich symptomech. To pak snižuje možnost, že tito lidé budou vyhledávat odbornou pomoc. U hypochondrů pak musí zasahovat blízká rodina, aby si vůbec připustili, že potřebují pomoc.